V advokátní kanceláři Sigmunda Adama v Rosenheimu na jihu Německa na podzim roku 1967 zavládne naprostý chaos.
Světla se rozsvěcejí a zhasínají, ozývají se silné rány, zářivky se vytáčejí z objímky, vypadávají pojistky, z tiskáren vytéká inkoust, těžká kartotéka se sama od sebe sune po podlaze a telefony jsou jako posedlé. Co za tím stojí?
V kanceláři to vypadá, jako by se její vybavení probudilo k životu a rozhodlo se terorizovat všechny zaměstnance. Postižené jsou hlavně telefony, které téměř bez ustání vyzvánějí, aniž by kdokoliv volal, nebo vytáčejí čísla, aniž by je někdo držel v ruce.
Přivolaní elektrotechnici mohou po četných pečlivých kontrolách jen konstatovat, že fenomény nemají nic společného s elektrickou sítí, která se jeví naprosto v pořádku. I experti, které sem vyslala telefonní společnost, se vracejí s nepořízenou.
Podobně dopadnou fyzikové, kteří chtěli záhadě přijít na kloub. Všem zúčastněným nezbývá nic víc než přiznat, že v kanceláři zkrátka straší. Ale jak to, když nikdy předtím nebylo zaznamenáno nic neobvyklého?
Stovky hovorů měsíčně
První známky toho, že se v kanceláři děje něco neobvyklého, přicházejí už v létě téhož roku, když se telefony začnou chovat podivně.
„Někdy zvonily všechny najednou, přestože na lince nikdo nebyl, a pokud se hovořilo, byly rozhovory pravidelně přerušovány znervózňujícími cvakavými zvuky,“ popisuje dění britský spisovatel Simon Welfare (*1946).
Šéf kanceláře si nechá přivolat techniky telefonní společnosti. Ti však své snažení po týdnech marného hledání závady vzdají a úkol předají odborníkům z Poštovního úřadu. Odborníci na telefony nainstalují sledovací zařízení, které do případu vnese nové světlo.
Na aparátech, kterých se nikdo nesmí ani dotknout, neboť účty jsou poslední dobou závratně vysoké, je během 15 minut provedeno 46 hovorů na číslo 0119 – Hlášení času. Všichni v kanceláři přitom mají hodinky a službu využívat nemusí.
A stejně tak každý odpřisáhl, že v daném čase telefon skutečně nepoužíval. Zařízení vykazuje během pěti týdnů dobrých 600 uskutečněných hovorů. Často je jich více než šest za minutu. To je ale se systémem ručního vytáčení v roce 1967 zcela nemožné!

Vysvětlení? Poltegeist!
Podmínky v kanceláři se prudce zhoršují a krajních mezí dosáhnou následující zimu. Podivné chování už dávno nevykazují jen telefony.
Zářivky vypadávají z držáků, žárovky vybuchují, obrazy na zdech se pohupují, nebo dokonce na stěnách rotují, jako by si s nimi cosi pohrávalo, elektrický proud je nestabilní a zásuvky ve stolech se vysouvají, jak se jim zlíbí.
Mezi svědky úkazů se zapisuje 40 věrohodných osob včetně řady fyziků. Vyšetřování dospěje k závěru, že jevy jsou způsobeny „inteligencí kontrolovanými silami s tendencí vyhnout se vyšetřování“. Do kanceláře je nakonec přizván zkušený německý parapsycholog dr.
Hans Bender (1907–1991), který se již s podobnými aktivitami v minulosti setkal. Bender si závěr udělá rychle. V kanceláři řádí poltergeist. Proč se ale v kanceláři usadil? I to uznávaný vyšetřovatel brzy odhalí.

Nespokojená asistentka
Bender rychle vytipuje osobu, v jejíž přítomnosti úkazy dosahují nejvyšší intenzity. Je jí devatenáctiletá sekretářka Annemarie Schneider (*1948).
Kdykoliv je mimo kancelář, vládne v ní relativní klid, zatímco po jejím příchodu se poltergeist projevuje v plné síle.
„Lustry se houpaly, když pod nimi procházela, obrázky na zdi rotovaly jako vrtule k podivu všech advokátových zákazníků a peníze na cigarety, které byly v pokladničce, vylétaly otvorem ven,“ líčí Welfare.
Když Annemarie do kanceláře nastupuje, její nové zaměstnání se jí příliš nelíbí, práci nezvládá a ani v milostném životě nemá mnoho štěstí. Do kanceláře si pravidelně nosí negativní emoce.
Právě tato nešťastná sekretářka se tak nejspíš nevědomky stala katalyzátorem jevů, které kancelář pustošily tak, jak si ona asi nejspíš podvědomě přála. Po jejím odchodu se situace skutečně uklidnila.
Mohla dívka disponovat netušenými telekinetickými schopnostmi, nebo se její odpor k advokátní kanceláři stal živnou půdou pro zlomyslnou bytost?