Na první pohled jen rozpadající se kostel na zapomenutém kopci. Uvnitř ale někdo sedí. Desítky postav v tichu hledí k oltáři, nehnutě, bez tváře. A právě tady začíná příběh, který balancuje mezi uměním, historií a něčím, co si lidé vysvětlují jen velmi těžko.

Kostel sv. Jiří stojí v malé vesnici Luková, která je částí města Manětín, zhruba 30 km severně od Plzně v Plzeňském kraji. Vcházíte dovnitř a okamžitě vás pohltí ticho, které není obyčejné. Je těžké, skoro hmatatelné.

V lavicích sedí postavy zahalené v bílých pláštích, hlavy skloněné, jako by právě probíhala mše. Jenže nic nezačíná ani nekončí. Nehýbou se. Nepromluví.

Přesto máte neodbytný pocit, že nejste sami. Světlo prochází rozbitými okny a v šeru se některé siluety zdají téměř živé. Večer prý dokonce slabě světélkují díky příměsi fosforu a tehdy se hranice mezi realitou a iluzí rozmazává úplně.

Jde o instalaci soch studenta designu a umění Západočeské univerzity v Plzni Jakuba Hadravy. Vytvořena byla v roce 2012 jako dočasný projekt, ale nakonec se z ní zásluhou reakce lidí stala trvalá expozice.

Sochy sudetských Němců

Legenda, která se kolem kostela šíří, není stará dlouhá staletí, a právě to ji dělá ještě znepokojivější. Lidé začínají věřit, že tyto postavy nejsou jenom uměleckou instalací, ale jakýmsi otiskem minulosti.

Sochy totiž představují původní obyvatele vesnice, kteří po válce zmizeli, sudetské Němce, jejichž životy byly náhle přerušeny. Někteří návštěvníci tvrdí, že když se v kostele zdrží déle, začnou mít zvláštní pocit:

jako by byli pozorováni, jako by se postavy nepatrně měnily, když se nedíváte přímo. Není to strach v klasickém slova smyslu, spíš tísnivý pocit, že jste narušili něco, co mělo zůstat zapomenuté.

Ti, kteří neodešli

Na místo panuje rozdělený názor. Racionální část lidí tvrdí, že jde o silnou kombinaci psychologického efektu, prostředí a příběhu chátrajícího kostela, tragická historie a sugestivní instalace vytvořená podle živých lidí.

Jiní ale upozorňují na opakované výpovědi návštěvníků: pocity úzkosti, změny vnímání času nebo zvláštní zvuky, které nelze snadno vysvětlit. Podle nich může jít o „místo paměti“, kde se lidské emoce doslova otiskly do prostoru.

A právě proto tu možná ty postavy nepůsobí jako umění. Spíš jako tiché shromáždění těch, kteří nikdy úplně neodešli.