Představa, že člověk vstoupí do místnosti, kde jeho blízcí oplakávají jeho smrt, zní jako scéna z hororu. Několikrát se však něco velmi podobného skutečně stalo.

Někdy jde o tragickou záměnu identity, jindy o chybu při určování smrti a v jednom mimořádném případě dokonce o dlouholetý zápas s úředním systémem. Tyto příběhy mají společné jediné: „mrtví“ muži se najednou znovu objevují mezi živými.

Gilberto Araújo přichází na pohřeb, který je určený jemu. V říjnu 2012 se v brazilském městě Alagoinhas rodina dozvídá, že 41letý myč aut Gilberto Araújo zemřel při střelbě. Jeho bratři dokonce jedou do márnice a tělo identifikují.

Jenže v rakvi leží někdo úplně jiný, muž, který se Gilbertovi velmi podobá. Rodina navíc svého příbuzného několik měsíců neviděla. Když se Gilberto dozvídá, že se chystá jeho pohřeb, nejprve telefonuje domů. Nikdo mu ale nevěří.

Nakonec nezbývá než se objevit osobně. Ve chvíli, kdy vstupuje mezi truchlící, někteří lidé omdlévají a jiní z místa utíkají. Policie následně tělo odváží zpět a začíná znovu zjišťovat, komu skutečně patří. Případ je zachycen dobovými zprávami agentury EFE i UPI.

Matka omdlí

Ještě děsivější je případ, kdy tělo skutečně patří živému člověku. V roce 2012 se v egyptském Luxoru chystá pohřeb osmadvacetiletého číšníka Hamdiho Hafeze al-Nubiho.

Po srdeční příhodě ho lékaři prohlašují za mrtvého a rodina jeho tělo doma omývá a připravuje k pohřbu. Lékař, který má vystavit úmrtní list, si však všímá něčeho podivného: tělo je stále teplé. Při bližším vyšetření zjišťuje, že muž žije.

Pohřeb se během okamžiku mění v oslavu a matka, která se dozvídá, že její syn není mrtvý, dokonce omdlévá. Příběh tehdy přináší agentura Associated Press a další média.

Do hry se dostává razítko

A pak je tu muž, kterého nezabíje lékař ani záměna těl, ale razítko. Ind Lal Bihari se v roce 1976 dozvídá, že je podle úředních záznamů mrtvý.

Jeho příbuzní totiž podle jeho vlastního svědectví nechávají jeho smrt zapsat do pozemkových dokumentů, aby získali jeho majetek. Bihari tak sice normálně žije, ale z pohledu úřadů neexistuje. Následujících osmnáct let se snaží dokázat, že je živý.

Přidává si ke jménu slovo Mritak, tedy „mrtvý“, pořádá dokonce symbolický vlastní pohřeb a zakládá sdružení lidí, kteří mají podobný problém. V roce 1994 je jeho status konečně změněn a on je úředně opět živý. Za svůj neobvyklý boj dokonce získává v roce 2003 Ig Nobelovu cenu míru.

Tyto příběhy ukazují, že „přijít na vlastní pohřeb“ nemusí znamenat nic nadpřirozeného. Někdy stačí špatně rozpoznané tělo, jindy chybný lékařský závěr a v nejabsurdnějším případě jediný zápis v úřední knize.

Právě proto jsou skutečné příběhy lidí, kteří byli považováni za mrtvé, možná ještě podivnější než legendy o návratu ze záhrobí.