Vysoko nad Lovětínskou roklí ční skalní výběžek, který má podle pověsti na svědomí životy mnoha rytířů. Krásná panna Milada si totiž vybírá nápadníky podle zkoušky, při které se musí na nebezpečné skále třikrát otočit na koni. Kdo uklouzne, padá do propasti.

Je to jen temný příběh, který měl vysvětlit podivné stopy v kameni, nebo se v něm ozývá vzdálená vzpomínka na skutečnou tragédii? Historie hradu Lichnice nabízí fakta, legenda však otevírá mnohem tajemnější otázky.

Nad hlubokou Lovětínskou roklí se zvedá skalní útvar zvaný Dívčí kámen. Právě k němu se váže příběh Milady, dcery lichnického pána. V jedné z rozšířených verzí se její otec za bouřlivé noci zřítí ze skály, když se splaší jeho kůň.

Milada začne nebezpečné místo nenávidět, její povaha však podle vyprávění postupně tvrdne. Když se o její ruku ucházejí rytíři, stanoví jim neobvyklou podmínku: na úzkém skalním srázu se musí s koněm třikrát otočit.

Povrch je tvrdý, podkovy na něm nedrží a jeden jezdec za druhým se řítí do rokle. Krutá panna sleduje jejich smrt, jako by šlo o pouhou zábavu. V některých verzích příběhu nakonec přijíždí rytíř, který chce pomstít bratra zahynulého při předchozí zkoušce.

Jeho kůň má podkovy osazené diamanty, a tak nebezpečný obrat zvládne. Miladu poté zastřelí a zmizí. Zůstává po ní pověst, jméno skály a otázka, zda se v příběhu zachovalo něco víc než pouhá fantazie.

Co říkají dějiny a kdy se legenda rodí?

Skutečná Lichnice, původně zvaná Lichtenburk, vzniká ve 13. století a její dějiny lze skládat z písemných zpráv i archeologických nálezů. Hrad prochází obdobími královské přízně, válečných střetů i postupného zániku.

V roce 1610 vyhoří a roku 1649 je na příkaz Ferdinanda III. pobořen. V těchto historických událostech však zatím nemáme spolehlivý doklad, který by spojoval konkrétní šlechtičnu jménem Milada s krvavou zkouškou na skále.

Město Třemošnice ostatně na svých stránkách uvádí historii hradu a pověst o Miladě odděleně. To je důležitý rozdíl: existence hradu a skalní vyhlídky je ověřitelná, ale osud hrdinky zůstává součástí lidového vyprávění.

Přesné stáří pověsti nelze bez dohledání nejstaršího spolehlivého zápisu bezpečně určit.

Podkovy ve skále a evropské legendy

Příběh láká i tím, že se v něm objevují motivy známé z širšího evropského folkloru: pyšná kráska, nápadníci podstupující nebezpečnou zkoušku, pomsta za mrtvého příbuzného i zázračné podkovy.

Podobnosti ale samy o sobě nedokazují, že lichnická pověst přichází z konkrétní cizí země nebo že vychází ze skutečné středověké události. Vyprávění se po generace šíří, mění a přizpůsobuje místu, které má vysvětlit.

Také údajné otisky podkov ve skále je nutné posuzovat opatrně: jejich spojení s Miladou patří k tradici, nikoli k prokázanému archeologickému nálezu.

Příběh o pýše, smrti a pomstě

Největší záhada Dívčího kamene proto možná nespočívá v tom, zda se krutá Milada skutečně procházela po hradních komnatách. Zajímavější je, proč si lidé vybrali právě toto místo, aby na něm vystavěli příběh o pýše, smrti a pomstě.

Dramatická skalní hrana nad hlubokou roklí poskytuje legendě dokonalou kulisu. Dokud se nepodaří najít starší písemný záznam nebo jiný přesvědčivý důkaz, zůstává Milada tím, čím je pro historii doložitelně dnes: postavou z pověsti, která vtiskla krajině vlastní temnou paměť.