Představte si, že se uprostřed noci probudíte a slyšíte hluboké, nepříjemné dunění. Připomíná vzdálený dieselový motor, který nikdy nevypne. Projdete celý dům, otevřete okna, vyjdete ven, ale nikde nenajdete jeho původ.

Ještě podivnější je, že ostatní členové domácnosti neslyší vůbec nic. Nejde přitom o ojedinělý zážitek. Podobné příběhy přicházejí z různých koutů světa a záhadný fenomén dostává jméno The Hum.

Příběhy o tajemném dunění se objevují už od 70. let 20. století. Jedním z nejznámějších míst je anglický Bristol, kde si obyvatelé stěžují na neustálý nízkofrekvenční zvuk.

Podobné hlášení přicházejí ze skotského Largsu, amerického města Taos v Novém Mexiku nebo novozélandského Aucklandu. Právě Taos se v 90. letech dostává do centra pozornosti médií i vědců.

Někteří obyvatelé popisují zvuk jako vzdálené hučení obrovského stroje, jiní jako vibrace, které pronikají až do kostí. Zajímavé je, že fenomén nezasahuje všechny.

Odhady hovoří o několika procentech populace, přičemž v některých lokalitách se počet takzvaných posluchačů výrazně zvyšuje.

Nízkofrekvenční zvuk

Vědci se pochopitelně snaží přijít na kloub tomu, co lidem vlastně zní v uších. Podezření padá na průmyslové provozy, ventilátory, elektrárny, čerpadla, dopravní infrastrukturu i větrné elektrárny.

Nízkofrekvenční zvuk se totiž dokáže šířit na velké vzdálenosti a jeho zdroj se hledá mimořádně obtížně.

Zajímavý případ představuje kanadský Windsor, kde se dunění objevuje od roku 2011. Výzkumníci zaznamenávají zvukové signály o frekvenci přibližně 30 až 35 hertzů a jako pravděpodobný zdroj označují průmyslovou oblast na americkém ostrově Zug Island.

Jednoznačný důkaz však chybí. Ukazuje se tak, že alespoň některé případy mohou mít zcela pozemské vysvětlení, přestože se dlouho tváří jako nevysvětlitelná záhada.

Jde o tinitus?

Do pátrání přináší nové světlo také výzkum norské Univerzity vědy a technologie, jehož výsledky vycházejí v roce 2026 v časopise PLOS ONE. Tým profesora Markuse Drexla zkoumá 28 lidí, kteří záhadné dunění vnímají.

Většina z nich nemá mimořádně citlivý sluch ani prokazatelné zvuky vznikající uvnitř ucha. Vědci proto přicházejí s překvapivou možností:

u značné části posluchačů může jít o zvláštní podobu nízkofrekvenčního tinnitu, tedy sluchového vjemu bez odpovídajícího vnějšího zdroje. To ovšem neznamená, že všechny případy mají stejnou příčinu.

Výzkumníci nevylučují skutečné akustické zdroje a přiznávají, že jejich vzorek je poměrně malý.

Kdy to konečně utichne?

The Hum tak zůstává fascinujícím příkladem toho, jak málo toho víme o vlastním sluchu i zvukovém prostředí kolem nás. Někteří lidé slyší cosi, co jejich okolí vůbec nezaznamená, přístroje někdy zachytí skutečné vibrace a jindy nenajdou nic.

Právě v tom spočívá největší záhada: co když se pod jedním tajemným názvem skrývá několik různých jevů, které pouze znějí podobně?

Zatímco vědci hledají odpověď v průmyslových halách, přírodních procesech i lidském mozku, někteří posluchači stále marně čekají, až jejich noční hučení konečně utichne.