Nejen v pohádkách a bájích, ale i v popisech archeologických nálezů se setkáváme s pojmem obřích lidí, obrů. Jejich častým výskytem je americký kontinent, kde žili v sousedství indiánů, ale zmínky o obrech najdeme po celém světě.
Jsou často líčení jako rudovlasí, s výškou až 3 metry a protáhlou lebkou. Záhadou však je, proč se zachovalo tak málo důkazů, když nálezů ostatků obrů byly stovky?
Již například Cortéz a jeho vojáci zjistili v Mexiku řadu nálezů o existenci obrů, kde podle vyprávění žili ještě v 10. století. Jeden z vojáků, Bernal Diaz, popsal, co jim ukázali náčelníci tamního kmene:
„vytáhli kost nohy, která byla velmi silná. Stál jsem vedle ní a byla stejně vysoká jako já a já jsem přiměřeně vysoký. Ukázali nám další velké kosti, většinou shnilé a půdou vyžrané.
Všichni jsme byli při po-hledu na tyto kosti ohromeni a jsem si jistý, že v této zemi museli kdysi existovat obři.“
Nebo podle zápisu v deníku španělského dobrodruha Diego de Ordaze, v Mexiku v chrámu na Popokatepetlu viděl vystavenou obrovskou kost a uvádí:
„Tuto kost, která měří od krčku ke kolenní jamce 2,5 m, jsem si uchoval.“ Údajně ji nakonec poslal papeži do Říma.
Ale ne v tak dávné době, ve Wisconzinu v USA u jezera Delavan, naši dva bratři Phillipsovi v roce 1911 a 1912 v mohylách ostatky asi 20 koster obrů. Událost byla popsána i v americkém tisku. Kostry měly výšku 2,4 až 3 metry a protáhlou, téměř půlmetrovou lebku.
Potom ovšem zůstává záhadou, kdy a kam tyto přímé důkazy a vědecké zdokumentované popisy a fotografie zmizely. Dokonce se vyskytují konspirační názory, že se vědcům nálezy nehodí do teorie vývoje lidstva a proto jsou ukryty před světem.
A tak zbývá jen několik dobových článků, fotografie v novinách a naděje, že se ještě s těmito nálezy někdy setkáme.