Klášter Zlatá Koruna má velmi bohatou a pohnutou historii. Nachází se v údolí Vltavy asi 10 km od Českého Krumlova.
Založil jej v roce 1263 Přemysl Otakar II., údajně jako poděkování za vyhranou bitvu, ale samozřejmě také s cílem upevnit svoji moc na jihu Čech.
Původně se klášter jmenoval „Svatá Trnová Koruna“ a to podle relikvie – trnu z trnové koruny Krista. Trn byl darem od francouzského krále Ludvík IX.
Přemysl Otakar II. jej nechal vsadit do zlata a tak se ujal lidovější název kláštera „Zlatá Koruna“. Osud kláštera nebyl jednoduchý. Prvně byl poničen brzy po smrti zakladatele, potom v r.
1354 vyhořel a kolem roku 1420 byl dvakrát dobyt a vypálen husitským vojskem. Památkou na jejich řádění je prý prastará lípa „kapucínka“ v areálu kláštera, která má listy ve tvaru připomínající kápě mnichů.
Po vyrabování kláštera na lípách v klášteře husité pověsili místní mnichy. Také v roce 1747 byl vypleněn pruskými vojáky a nedlouho potom i bavorskými. V roce 1785 byl nařízením císaře klášter Zlatá Koruna jako církevní objekt zrušen.
Ale ani potom to nebylo idylické, areál koupili Schwarzenbergové a předělali jej na výrobní objekty, dokonce i se slévárnou kovů. S opravami kláštera se započalo až po roce 1909.
Klášter Zlatá Koruna, který je v průběhu staletí neustále opravován a obnovován po tolika pohromách, představuje i dnes jedinečný klášterní komplex v Čechách s mnoha stavebními slohy a výzdobou. Boj o jeho držení se táhne celou jeho historií.
Jednou dokonce pomohla i lest opata. Bylo to v době Viléma z Rožmberka, který se nemohl smířit s tím, že klášter stojí na jeho panství. Využil intrik a namluvil císaři, že klášter není k ničemu, je téměř opuštěn a bylo by dobré jej zrušit.
Náhodou se to dozvěděl i opat kláštera. Císař vyslal úředníka, aby záležitost řádně prošetřil. Opat, kterému bylo jasné, že by za současného stavu klášter neobhájil, svolal všechny zbývající mnichy z okolí, ale především poddané a čeleď z okolních obcí.
Všechny je oblékl do mnišských hábitů a nařídil, že nikdo při inspekci nesmí promluvit. Když úředník dorazil, zíral na to množství mnichů ve všech prostorách, jak tiše sedí a meditují nad starými knihami.
Neodvážil se je rušit v tichém rozjímání a také si nebyl jistý, o čem by s nimi měl vést odbornou debatu. A tak raději rychle odjel. Po této inspekci tak mohl klášter dále existovat.