V epických příbězích božstev a hrdinů se to jen hemží vyspělými zbraněmi a létajícími stroji. Je jejich podobnost se současnou technologií pouze náhodná?
Indický epos Mahábhárata vzniká průběžně od 4. století př. n. l., a popisuje mocenské boje dvou znepřátelených klanů Pánduovců a Kuruovců včetně rozhodující bitvy na Kurukšétře. Tato bitva se skutečně odehrála zřejmě někdy v době 3000–1000 př. n. l.
a podle některých badatelů studujících starověké texty při ní mohly být použity zbraně ne nepodobné moderním jaderným zbraním. Bylo by něco tak nepředstavitelného vůbec možné?
Smrtící prach
Jakkoliv se idea starověkých atomovek zdá nereálná, nápadnou podobu zbraní popsaných v eposu s jadernými zbraněmi současnosti nelze popřít.
Mahábhárata zmiňuje zbraně „zářící jako oheň, ale bez dýmu“, létají prý vysoko do vzduchu a šlehají plameny, zatímco se celá země otřásá. Použití těchto zbraní má naprosto fatální následky. „Zavládla hluboká tma, která zahalila celá nebesa.
Zvedly se vichřice a smrště, které přinesly bídu a zmar. Tisíce domácích i divokých zvířat a desetitisíce lidí se v mžiku proměnily v popel, přeživší rolníci, měšťané i vojáci se vrhali do říčních vod, aby ze sebe smyli jedovatý prach,“ vypráví epos.
Právě zmínka o smývání jedovatého prachu zaujme mnohé badatele. Mohlo by se snad jednat o radioaktivní spad tvořený částečkami radioaktivního prachu, vody a případně též úlomky atomové zbraně?
Mýtus, nebo skutečnost?
Mahábhárata popisuje ještě řadu dalších následků, které jsou typické pro jaderné katastrofy. Moudrý Véda Vjása, který v eposu vystupuje, aby nabádal bojující strany ke klidu zbraní, varuje přes zničujícím efektem nebezpečných zbraní slovy:
„Dvanáct let by na zemi nic nerostlo a usmrceny by byly ještě nenarozené děti v tělech matek“. Podobné následky jsou zaznamenány například po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl či svržení atomovým pum v Japonsku.
Kontaminovaná půda se na dlouhou dobu stává neúrodnou a ženám, které byly nebezpečnému záření vystaveny, se rodí postižené děti, nebo o plod přijdou zcela.
Mohlo k něčemu podobnému dojít už v minulosti, nebo jsou mocné zbraně použité ve válce Pánduovců a Kuruovců pouhým mýtem, který se moderním zbraním podobá jen náhodou?
Záhadný zánik Mohendžodara
Odpověď na otázku, do jaké míry je epos Mahábhárata inspirován skutečnými událostmi, možná leží v troskách dávno zaniklé starověké civilizace, která se před tisíci let usadila na břehu řeky Indus v dnešním Pákistánu asi 900 kilometrů západně od Kurukšétry.
Pozůstatky města Mohendžodaro obývaného v letech 3000 až 2000 př. n. l. nacházejí archeologové v roce 1922 a je jim rázem jasné, že jej musela vybudovat velmi vyspělá civilizace. Ta však také uprostřed svého největšího rozkvětu náhle přestala existovat.
Co mohlo zapříčinit zánik tajemné civilizace? Pozdější výzkum britsko-italské dvojce vědců Jayce Davenport a Enrico Vincenti dospěje k překvapivému závěru, že život v Mohendžodaru ukončila masivní exploze.
Mohendžodaro přitom zaniká ve stejném období, do kterého je datována válka mezi Pánduovci a Kuruovci. Mohou spolu obě události nějak souviset?
Radioaktivní kostry
Davenport a Vincenti během svého výzkumu v Mohendžodaru nabývají přesvědčení, že město zničil silný žár, jehož teplota dosáhla nejméně 1500 °C. Poškození budov přitom napovídá, že všemu předcházela mohutná exploze.
V epicentru výbuchu jsou všechny domy srovnány se zemí a s narůstající vzdáleností rozsah škod klesá. Jako možné vysvětlení se nabízí pád meteoritu, jenže badatelé prý mají důkazy, že šlo o něco mnohem zlověstnějšího. O jaderný výbuch!
Nasvědčuje tomu například velké množství úlomků zeleného radioaktivního skla nalezené v epicentru exploze. Totožný materiál je k nalezení také v nevadské poušti, kde Američané testují své jaderné zbraně.
Stopy po působení silné radiace prý nesou i lidské kostry nalezené v ruinách Mohendžodara. V desítkách zkoumaných koster bylo zjištěno asi padesátinásobně vyšší množství radiace, než je běžné!
Je zkáza Mohendžodara důkazem, že starověké civilizace v povodí Indu znaly a používaly jaderné zbraně?
