V 16. a 17. století se v severní Itálii objevuje záhadný kult plodnosti. Vyznavači se označují jako benandanti a považují sami sebe za Bohem vyvolené ochránce lidí a úrody.

Pokud se člověk narodí s tzv. plodovou blánou, může se ve středověké Itálii údajně stát benandantem a bojovat se zlými silami. V momentě, kdy dosáhne věku zhruba 20 let, uslyší prý bubeníka povolávajícího vojáky do bitvy a poté ho navštíví vůdce benandantů.

Podle jednoho vyslýchaného benandanta, Paola Gasparutta, v ten moment každý právoplatný benandant ví, že musí odejít. Opustí proto své tělo jako duch a odejde s vůdcem.

Noční bitvy

Kam v těchto chvílích duše odchází? Základ celého kultu benandantů mají tvořit zvláštní obřady, při kterých proti sobě bojují zlí čarodějníci ozbrojení metlami z prosa a dobří čarodějníci – benandanté – s lodyhami fenyklu.

Odehrávají se údajně čtyřikrát do roka na „suché dny“, tedy vždy na začátku každého ročního období, a pokud v nich zvítězí benandanté, úroda je v tomto období bohatá, pokud prohrají, čeká lidi bída.

Dobro vs. zlo

Byli tedy benandanté dobří křesťané nebo ďábelští čarodějníci? Opravdu svými boji ovlivňovali stav úrody? Interpretací kultu existuje mnoho a ani církev se nikdy na jednom oficiálním přístupu k benandantům nikdy neshodla.

V severní Itálii se prý opravdu nějaký kult benandantů vyskytoval, jeho fungování je ale obestřeno mnohými otázkami.

Někteří badatelé připisují toulání duší benandantů halucinacím, epilepsii nebo katalepsii, tedy chorobné strnulosti, jiní v něm vidí přetrvání starých venkovských pověr a tradic a jejich spojení s křesťanskou vírou. Kde je tedy pravda?