V jednom z mnoha francouzských kostelů právě začíná večerní bohoslužba. „Modleme se bratři a sestry,“ pronese zvučným hlasem kněz. Je rok 856 a věřící poslušně sklopí hlavy. Náhle se ale stane něco šokujícího. Kostel totiž začne zahalovat temnota.

„Co se to děje?“ vykřikne jeden z přítomných. I ostatní se začnou zmateně rozhlížet. Pohlédnou na dřevěná vrata, která jsou naštěstí pevně zavřená. „Jsme v bezpečí,“ pomyslí si.

V kostele se ale náhle zjeví ohromný, chlupatý přízrak černého psa s pekelně planoucíma očima. Začne pomalým krokem procházet mezi lavicemi s ohromenými věřícími. Nikdo se neodváží vydat ani hlásku. Přízrak po chvíli zmizí stejně náhle, jako se objevil.

Skutečně šlo ale jenom o zjevení? Nebo byl pekelný pes skutečný?

Hrůzné zážitky

Jako lavina se po celém světě šíří svědectví o setkání s ohromnými, chlupatými černými psy s očima nahánějícíma strach. Co jsou zač? Vůbec první dochovaný záznam o setkání s těmito monstry pochází z druhé poloviny 9. století z Francie.

Právě tehdy jeden z nich údajně vyděsí věřící v kostele. A zdá se, že posvátné prostory se těmto monstrům skutečně líbí. Pekelní psi jsou totiž prý nejčastěji spatřováni právě poblíž různých chrámů a kostelních hřbitovů.

Dále se zjevují například nedaleko křižovatek a hranic a spatřit je prý můžete také na místech, kde se v minulosti odehrály popravy. Nejvíce svědectví o pekelných psech pochází z Velké Británie a Irska.

Pozorování však přicházejí také z Německa, Ameriky, a dokonce i z České republiky. Většina lidí nechce o svém děsivém zážitku příliš mluvit. Přesto existuje dostatek informací, díky nimž si můžeme udělat alespoň částečný obrázek o tom, jak pekelní psi vypadají. A skutečně to není hezký pohled!

Přišli snad z pekla?

Z výpovědí svědků vyplývá jedna jediná věc. Pekelní psi rozhodně nemají zájem o to stát se nejlepšími přáteli člověka. Už jenom z jejich pohledu prý lidem vstávají vlasy hrůzou. A výjimkou není ani to, že se své oběti pokouší zamordovat!

Pekelní psi jsou údajně velcí asi jako bernardýni a z jejich očí jim plane pekelný žár. Kožich mají černější než noc a na rozdíl od ostatních zvířat se jejich srst v měsíčním světle neleskne.

Z ohromných pracek jim údajně vyrůstají nebezpečně ostré drápy a jejich tlapy prý nezanechávají žádné stopy. A to ani v měkké půdě! Při běhu nebo chůzi navíc tato monstra nejsou vůbec slyšet.

Z tlam pekelných psů prý často stékají smrduté sliny páchnoucí sírou a jejich zuby jsou ostřejší než břitva!

Obavy rostou

Pekelnými psy jsou v současné době nejproslulejší Británie a Irsko. Téměř každý zdejší kraj má svůj vlastní unikátní příběh o setkání s těmito monstry.

Ve východní Anglii se jim přezdívá „Černé nestvůry“, v Yorkshiru „Pruhovaní hosti“ a třeba ve Staffordshiru zase „Měkké tlapy“.

Množství výpovědí inspiruje britského spisovatele Arthura Conana Doyla (1859–1930) k sepsání slavného kriminálního románu Pes baskervillský. V něm se s ďábelským psem utká slovutný detektiv Sherlock Holmes.

Geniální vyšetřovatel v knize sice nakonec odhalí, že pes přízrakem nebyl, všechno však naznačuje tomu, že v reálném světě je tomu přesně naopak!

Může jich být i víc

Většina svědků uvádí, že pekelný pes vystupuje jako samotář. I jedno takové osamocené monstrum vám však může nahnat pořádný strach. A co teprve, když se střetnete s celou smečkou podobných tvorů!

Například v polském okresním městě Kladsko, které leží na jihozápadě země, se jedna taková tlupa údajně pohybuje už mnoho let. Místní obyvatelé je přezdívají „vyžlata“, protože jsou pouze drobného vzrůstu.

I přesto ale naplňují všechny zažité představy o pekelných psech. Pokud někdo například usne v některém z tamějších lesů, rána se prý rozhodně nedožije. „Vyžlata“ ho prý buďto odnesou neznámo kam, nebo ho na místě rozsápají a sežerou.