Skip to content

Co umírající nejvíc děsí tváří v tvář smrti?

Smutnou pravdou je, že zemřít jednou musíme všichni. Proč se ale neinspirovat ještě v rozkvětu života radami, které nám mohou jednou udělat umírání snazší? Z výpovědí umírajících totiž vyplývá, že stejně záleží jen na tom, jak vedeme svůj život.

Kniha autorky Bronnie Wareové se okamžitě po svém vydání stává bestsellerem. Není divu. Australská spisovatelka a hudebnice se totiž svou knihou Čeho před smrtí nejvíce litujeme dotýká tématu natolik intimního, jakou zpověď umírajícího je, že nepřestává svět fascinovat dodnes.

Lítost na pátou

Bronnie pracuje dlouhá léta jako zdravotní sestra zaměřená na paliativní péči, tedy péči o umírající během posledních 12 týdnů jejich života. Z dlouhých rozhovorů, které s nimi vede, nakonec vykrystalizuje pět konkrétních věcí, jichž téměř všichni shodně s vidinou vlastní smrtelnosti litují.

Žena je nejprve shrnuje na svém blogu, ale po milionech zhlédnutí se rozhodne své zkušenosti z pečovatelské služby vydat knižně.

Řídíme se cizím očekáváním

Mnoho lidí, kteří na prahu smrti bilancují a vzpomínají na promarněné příležitosti i na svá rozhodnutí v minulosti, si přeje mít větší odvahu žít podle sebe, nikoli podle očekávání druhých. Ze zpovědí vyplývá, že spousta z nás se snaží celý život někomu zavděčit a slepě následovat cizí přání, místo abychom se zaobírali naším vnitřním hlasem.

Názorům okolí přikládáme až příliš velkou váhu. Wareová píše: „Jelikož na nás hází špínu tolik lidí, usoudíme, že musejí mít pravdu. Tak se k nim přidáme a házíme špínu taky. Proč ne? Když po nás hází špínu tolik lidí, nemůžou se přece mýlit.“

Existuje posmrtné nebe a peklo?
Dovolujeme si být šťastní?

Vzít odvahu do hrsti si umírající lidé přejí i ve chvílích, kdy nastává čas vyjádřit své pocity. Z obavy z odmítnutí nebo zbytečného konfliktu se lidé vyhýbají komunikaci o svých niterných citech a raději si je schovávají pro sebe.

Bronnie Wareové se umírající mnohdy svěřují s neschopností některým lidem přiznat, že je mají rádi nebo si jich váží. Litují i toho, že si nedovolili být v životě šťastnější. Je snad v lidské přirozenosti bránit se šťastným pocitům?

Příliš mnoho práce

„Lituji, že jsem pracoval tak tvrdě, Bronnie. Byl jsem hlupák, úplný pitomec.“ Touto větou začíná zdravotní sestře vyprávět pacient John. Příjemný rozhovor na balkoně osvětleném sluncem tak získává fatální ráz s příchutí hořkosti.

„Pracoval jsem příliš tvrdě a teď jsem osamělý, umírající muž. Nejhorší je, že jsem byl osamělý celou penzi a nemusel jsem být,“ pokračuje John, který tak popisuje jeden z nejdiskutovanějších problémů dnešní doby.

Zejména umírající muži si sypou popel na hlavu a projevují lítost nad tím, že kvůli práci neviděli vyrůstat své děti.

Mytologicky je smrt více než probádaná. Ale jak je to s ní opravdu?
Ztrácíme přátele

Co je tou poslední věcí, která krade umírajícím klid na smrtelné posteli? Tíží je přání, aby bývali zůstali v kontaktu se svými přáteli. Názor, že lidská přátelství přetrhává dnešní doba internetu, ale autorka knihy nesdílí: „Sociální media a blogování zmenšují svět a spojují stejně smýšlející lidi.

Kontakty, které tu vznikají, dělají život bohatším.“ Nechť je naším jediným přáním, aby se nás na sklonku života věci, kterých před smrtí lidé nejvíce litují, netýkaly.

Ingrid Tůmová

Foto: PX FUEL
AKTUÁLNÍ VYDÁNÍ
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky paranormal Zobrazit více …

Nenechte si ujít další zajímavé články