Nejdříve byly zničeny elitní osady. Zemědělská pole ve vnitrozemí byla opuštěna a lidé našli nová útočiště v jeskyních. Právě tehdy se značně zvýšila výroba kopí s hroty z obsidiánu, sopečného skla. Čeho se obávali zdejší obyvatelé? Proč domorodci na Velikonočním ostrově nakonec úplně vymřeli?

Je to jeden z nejizolovanějších kousků pevniny naší planety. Od jihoamerického kontinentu jej dělí 3700 km, od nejbližšího obydleného ostrova Pitcairn 2100 km.

První Polynésané připluli na Rapa Nui (Velká země), později Evropany pojmenovaný jako Velikonoční ostrov, kolem roku 900. Novým usedlíkům, kteří s sebou přivezli jen slepice, se tu velice dařilo. Život byl bezpracný a radostný.

SOCHY Z KRÁTERU VYHASLÉ SOPKY

Život na ostrově byl snadný, domorodci měli spoustu času na náboženské rituály a uctívání předků. Měli čas i na výrobu svých proslulých soch moai.

Tesali je v kráteru vyhaslé sopky Rano Raraku, odkud je odtahovali k pobřeží, kde je vztyčovali na posvátné plošiny ahu.

Tento těžký úkol dokázali zvládnout za pomoci velkých kmenů z palem Jubaea, které sloužily jako válce a saně, ale také jako „jeřáby“ ke zdvižení soch na podstavec.

UVĚZNĚNÍ NA SVÉM OSTROVĚ

Dřevo z palem Jubaea používali i na stavbu kánoí, domů a rituálních center. Jeho spotřeba byla tak velká, že kolem roku 1400 byly všechny tyto palmy na ostrově vykáceny. Už neměli z čeho stavět kánoe, ostrované přestali vyrážet na moře.

Už nemohli lovit svou oblíbenou pochoutku – delfíny. Nemohli se plavit oceánem, ačkoliv v dřívějších dobách pravděpodobně dokázali na kánoích plout až k pobřeží Jižní Ameriky. Lidé z Velikonočního ostrova se dobrovolně naprosto izolovali od okolního světa.

HLADOMOR, KANIBALISMUS A SMRT

Kolem roku 1600 se „podařilo“ ostrovanům zničit veškeré lesy ostrova. Kdysi úrodná půda se sesouvala a ztrácela kvůli erozi. Nebylo z čeho stavět domy, na čem vařit. Studny a potoky vysychaly. Lidé vyhubili veškeré ostrovní ptáky.

Už dávno nemohli vyplouvat na moře lovit ryby. Bez lýka ze stromů toromiro a hauhau už nemohli ani plést rybářské sítě. Začali žít v jeskyních a kamenných chýších vyhrabaných do svahů.

Podle archeologických nálezů se právě tehdy značně zvýšila výroba kopí s hroty z obsidiánu, sopečného skla. Přišla děsivá léta, hladomor, válka všech klanů proti sobě, kanibalismus a všudypřítomná smrt.

Sochy moai zůstaly navždy opuštěny, často ještě v kráteru nebo na cestě k pobřeží.

„HLINĚNÍ“ STRÁŽCI OSTROVA

O velikonoční neděli 5. dubna 1722 dorazila k dosud neznámému ostrovu flotila 3 lodí vedená holandským admirálem Jacobem Roggeveenem (1659–1729).

V té době podle svědectví holandských námořníků žily na ostrově, který pojmenovali Velikonoční, zhruba 3000 domorodců. Roggeveen si všiml podivných soch, které jako by hlídaly ostrov před vetřelci z moře. Myslel si ale, že jsou hliněné, a proto jim nevěnoval větší pozornost.

TUBERKULÓZA A SMRT OTROKŮ V DOLECH

Tou dobou se už ostrované začínali vzpamatovávat z nejhoršího. Války mezi klany pominuly, přeživší se začali pomalu zabydlovat v nových osadách. Začaly zde růst malé stromky, vypadalo to, že se konečně vše v dobré obrátí.

Příchod bělochů ale přinesl další katastrofy: většinu obyvatelstva zdecimovaly epidemie tuberkulózy, neštovic a syfilidy. Zbytek pochytali otrokáři, kteří potřebovali dělníky pro práci v peruánských dolech. Dnes je ostrov pokrytý pouze travnatou plání.

Všechny původní druhy stromů jsou vyhynulé, vyhubeny byly i všechny druhy zdejších pozemních ptáků. Přetrvaly pouze unikátní sochy moai, kamenní svědkové všech dávných tragédií ostrova Rapa Nui, dříve ráje na Zemi.