Policisté se občas musejí vydat tam, kam by většina jiných nikdy nevkročila. A čas od času se jim tam přihodí věci, které i tyto odvážné muže vyděsí na smrt. O vlastní zkušenost se před lety podělil také americký policista. Dětský smích ozývající opuštěným domem jej kdysi donutil dát se na útěk.

Mrazivé setkání v bohem zapomenutých pustinách se odehrává v zimě někdy během 90. let ve státě Nebraska. Jeden z pověřených policejních důstojníků má onoho večera za úkol dohlédnout na opuštěnou oblast, v níž stojí několik chátrajících domů.

Ty jsou totiž hlavně v nočních hodinách oblíbeným cílem buď různých individuí, která se uvnitř pokoušejí najít úkryt, nebo zlodějů. Ti se odsud snaží odnést cokoliv, co by ještě mohlo mít nějakou hodnotu, od nábytku, který za sebou někdejší obyvatelé domů zanechali, až po stavební materiál.

Zejména jeden konkrétní dům je v této opuštěné osadě už delší domu znám pro podezřelé aktivity, které se kolem odehrávají. Časté policejní hlídky mají bezdomovcům a zlodějům v oblasti utnout tipec. Co když ale za zdejší podezřelou aktivitou nestojí výhradně tuláci a zloději?

BEZ JEDINÉ STOPY

Okolí už je zahaleno do tmy, je přesně 7 hodin večer a důstojník na pochůzce míjí právě onu podezřelou budovu. Vše se zdá v pořádku. Když se ale za několik okamžiků vrací zpátky, jsou zadní dveře domu dokořán, přestože si je muž jistý, že předtím byly zavřené.

Ve sněhu kolem však nejsou žádné stopy, které by naznačovaly, že tam mezitím někdo proklouzl. Policista tuší, že se děje něco zvláštního a tak si vysílačkou zavolá o posily a vyrazí dům obhlédnout, než dorazí kolegové.

S baterkou v jedné ruce a zbraní v druhé pomalu dojde až ke dveřím, kde si všimne, že do domu rozhodně nikdo nebyl už hodně dlouho. Nejenže je kolem dveří neporušený čerstvý sníh, ale za nimi také jednotná silná vrstva usazeného prachu.

Že by se jen do dveří opřel průvan a uvolnil zchátralé panty? S tímto vysvětlením by zřejmě strážník nakonec odešel, kdyby se z horního patra neozvala hlasitá rána.

NIKDO BY TAM  NEMĚL BÝT!

Policista napíná uši a snaží se odhadnout, co ho v domě čeká. Napadne ho, že i podezřelý rachot by mohl být nakonec způsoben jen průvanem. Jenže pak se odněkud z horních místností ozve dětský smích a následuje celá série strašidelných zvuků.

Žuchnutí, praskání, škrábání, dupání, zase dětský smích se mísí v zaprášeném domě, jako by si v něm několik malých kamarádů navzdory tmě a mrazu hrálo na schovávanou. Policista je přesvědčen, že to je jediné možné vysvětlení.

Ale jak se tam děti dostaly? A je s nimi ještě někdo další? „Je tu někdo? Okamžitě vyjděte ven!“ vyzývá do tmy. Odpovědi se nedočká a tak policista opatrně vyrazí po schodech vzhůru a stále svou výzvu opakuje.

V duchu přitom hledá rozumnější vysvětlení a snaží se sám sebe přesvědčit, že možná jen nahoře řádí kočka nebo nějaké zvíře, i když zvuk, který slyšel, zněl zcela neomylně jako smích.

KDO SI CHCE HRÁT?

V cestě do horního patra stojí hromady zaprášeného rozbitého nábytku, střepy a smetí. Muži tak trvá nějakou chvilku, než se tam prodere. V okamžiku, kdy konečně vystoupá po schodech, všechen hluk, smích i dupání najednou umlknou a dům se ponoří do nepříjemného ticha.

„Jak stoupám po schodech, slyším těžké bouchnutí v ložnici nalevo. Opatrně nakouknu dveřmi dovnitř a vidím malý prázdný pokojík s hromádkou omítky a dřevěných třísek uprostřed,“ vzpomíná na mrazivý okamžik policista.

„A nedělám si legraci, na vrchu té hromádky smetí leží čerstvě vytržená stránka z nějaké dětské knížky s policistou na obrázku! Zježily se mi chlupy hrůzou, vycouval jsem, rychle prohlédl další místnosti a vypadnul odsud.“ Přijíždějícím posilám pak tvrdí, že v domě nikdo nebyl.

On sám se tam už nikdy nevrátí a se svým zážitkem se svěří až mnohem později. Potkal se policista s dětskými duchy, kteří si jen chtěli hrát, nebo unikl něčemu mnohem zlověstnějšímu?