Za stolem sedí žena s hlavou zakrytou černou neprůhlednou rouškou. Kolem se tísní nedočkavá vědecká elita. Podaří se unikátní experiment, který nemá ve světě obdoby? Žena otvírá knihu, dvěma prsty přejíždí po řádcích a plynule čte text, který rozhodně nemůže vidět.

Opravdu se člověk dokáže dívat pomocí prstů?

Na počátku 60. let minulého století je ROSA KULEŠOVA pouze jednou ze statisíců obyčejných ruských žen, odkudsi z Nižného Tagilu na Urale. Pak se však svěří svému lékaři, že konečky prstů umí rozeznávat barvy, a dokonce i číst.

Lékař tomu zprvu nevěří; nakonec ale Rosu odváží na Sverdlovskou neurologickou kliniku a podrobuje ji několika testům. Po jejich skončení musí trochu neochotně přiznat, že se právě setkal s fenoménem, který nedokáže nijak vysvětlit.

Proč právě ona je tak výjimečná? Jaké utajené schopnosti svého těla využívá?

MARNÉ HLEDÁNÍ PODVODU

Z neznámého podhorského městečka Rosa Kulešova zanedlouho putuje do Moskvy, kde kvůli ní Institut biofyziky Akademie věd zřizuje zvláštní komisi. Základní otázka je jednoduchá: co když tajemná žena podvádí?

Skupinka skeptiků při testech bedlivě hlídá každý pohyb možné podvodnice. Vše ale nasvědčuje tomu, že Rosa výjimečnými schopnostmi opravdu disponuje.

„OČI“ V KONEČCÍCH PRSTŮ

První podmínkou pro bezchybné čtení pomocí prstů je údajně (podobně jako při čtení zrakem) dostatečné osvětlení. Kulešova s šátkem na hlavě přejíždí prostředníkem a prsteníčkem pravé ruky po písmenech a badatelé mezitím potichu místnost zatemňují.

Přesnost čtení prý postupně klesá, a když intenzita osvětlení dosahuje hranice, za níž už ani běžný čtenář slova nerozeznává, vzdává čtení i zázračná Rosa. Mají tedy naše prsty podobné receptory citlivé na světlo, jaké se nacházejí i v očích?

Tato představa není tak úplně fantastická, jak by se na první pohled mohlo zdát.

JSME PODOBNÍ ŽÍŽALE?

Světločivné buňky na povrchu těla najdeme i u vývojově mnohem nižších živočišných druhů, než je člověk. Vždyť i obyčejní bičíkovci nebo řasy mají takzvanou světločivnou skvrnu, která rozpoznává světlo v okolí.

Také žížala má v kůži fotoreceptory vnímající intenzitu světla, takže rychle najde tmavé bezpečí. Světločivnými buňkami jsou vybaveni i měkkýši či žahavci; fotoreceptory jsou buď rozptýleny po povrchu těla, nebo se shlukují a vytvářejí jakési zárodky očí.

Je tak těžké si představit, že pozůstatky podobných primitivních orgánů se zachovaly i v lidském těle? Co když Rosa Kulešova pouze bezděky objevila způsob, jak zakrnělé a po tisíciletí nepoužívané buňky probudit a ovládnout?

ČETBA Z CIZÍCH MOZKŮ?

Jednou z teorií, která se pokouší vysvětlit schopnosti Rosy Kulešovy, je telepatie: dívka se prý napojuje na mozky experimentátorů a hledá v nich správné odpovědi. Schopnost by to byla možná ještě úžasnější než dermooptika (tedy vidění kůží – pozn.

red.), ale vědcům se ji daří spolehlivě vyvrátit. Jako nejspolehlivější se ukazuje postup, při němž ani sami badatelé neznají správný výsledek. Písmena jsou náhodně rozmístěna jako karty při pexesu a teprve poté, co je žena identifikovala, se ověřuje přesnost její odpovědi.

SKEPTIKOVÉ KLADOU PASTI

Skeptikové vytrvale pokračují v pátrání po možném podvodu. Podezřelé jim je ženino přejíždění prstem po řádcích. Není totiž těžké si představit, že vnímá, jak tiskařský stroj téměř neznatelně promáčkl list v místě písmenka nebo že barva nanesená na stránku naopak o zlomeček milimetru vyčnívá nad povrch papíru.

Citlivé prsty by možná mohly tento výškový rozdíl zachytit podobně, jako to dělají slepci při čtení Braillova písma. Jakou past tedy na Kulešovu nastražit?

JAKO NÁVŠTĚVA OČNÍHO LÉKAŘE

Chvíle pravdy nastává při pokusu, při němž badatelé skrývají písmena a barevné kartičky pod tabuli čirého skla. Tady už žádné výstupky ani prohlubně nepomohou. Jenomže Kulešova údajně čte bez problémů i text pod sklem!

Vědci v experimentátorském nadšení přidávají stále tlustší sklo a zaznamenávají, že schopnost rozeznat písmena postupně klesá – podobně jako pacient čtoucí tabulku u očního lékaře i Kulešova už malé znaky nevidí.

Asi veškeré zbývající pochybnosti potom rozptyluje pokus, při němž je text promítán na stínítko: i tentokrát Rosa totiž písmena poznává.

JE MOŽNÉ SE TO„NADŘÍT“?

Objevuje se hypotéza, že citlivost prstů na světlo lidé v průběhu evoluce ztratili, protože ji k ničemu nepotřebovali, nicméně že tato schopnost by se mohla obnovit cvičením. Kulešova podstupuje tvrdý trénink a celoroční dřina opravdu vede ke zdokonalení jejích schopností.

Znamená to, že stejným způsobem mohou dosáhnout úspěchu i další? Co když dermooptické vnímání zdokumentované u Rosy Kulešovy není pouze její výsadou? Budeme jednou vyučovat dermooptiku ve školách? Nebo je Ruska opravdu jakýmsi mutantem, který se zrodí jednou za mnoho generací?

MÍSTO PRSTŮ PRÝ STAČÍ I LOKET!

Pokusy s Rosou Kulešovou a dalšími dobrovolníky probíhají na půdě sovětské Akademie věd a jsou popsány nejen v ruských zdrojích, ale i v zahraničních médiích. V roce 1964 má možnost se s Kulešovou setkat zpravodaj amerického časopisu Life BOB BRIGHAM.

Ve svém článku nadšeně líčí, jak Ruska se zavázanýma očima snadno přečetla údaje na jeho navštívence, a to dokonce pomocí lokte! Rosa Kulešova zemřela v roce 1978 na mozkový nádor. V té době už na ni veřejnost dávno zapomněla.

Zapomněli ale také vědci?

EXISTUJÍ UTAJENÍ GÉNIOVÉ?

Badatelé v někdejším Sovětském svazu pokračují ve výzkumech s dalšími médii a pro schopnost, které dnes říkáme dermooptické vidění, zavádějí vlastní označení biointroskopie. Mohli moskevští učenci dosáhnout znalostí, které do svých oficiálních zpráv nezařadili?

Co když se jim podařilo vycvičit jedince disponující ohromujícími dovednostmi, o nichž svět nemá ani tušení?

VZNIKNE NOVÝ DRUH ČLOVĚKA?

Schopnost dermooptického vidění možná v dávné minulosti patřila k běžné výbavě lidského druhu. Odborníci spekulují o tom, že její potlačení má na svědomí náš vlastní mozek – brání se tak před nadměrným přílivem podnětů, které by musel zpracovávat.

Signály přicházející z kůže jsou slabé a člověk se tak v průběhu evoluce začal spoléhat na mnohem dokonalejší orgán zraku, na oko. Vědci proto při znovuobjevování ztracené schopnosti spoléhají na slepce, kteří často dovedou nahradit chybějící smysl posílením smyslů dalších, především hmatu a sluchu.

Dokážeme přimět organismus, aby se vrátil k zapomenuté schopnosti?