Město Žďár nad Sázavou je především známe poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Jeho stavitelem byl architekt Jan Blažej Santini, jehož zálibou byly stavby se vzájemným průnikem složitých prostorových útvarů a půdorysy geometrických tvarů. Toto architektonické dílo je také památkou UNESCO.

Objektem našeho zájmu je však dřívější dílo téhož architekta v této lokalitě. Jde o tzv. Dolní hřbitov pod Zelenou horou. Hřbitov byl v předstihu připraven pro hrozící morovou nákazou, při které tehdy umíralo velké množství lidí. Naštěstí se tehdy mor Žďársku vyhnul, a tak sloužil jen normálním pohřbům. Správcem zámeckého velkostatku ve Žďáru byl v 19. století Alois Ulrych, který proslul svoji krutostí ke svým poddaným. Když ve svých šedesáti letech zemřel, byl pochován právě na Dolním hřbitově. Datum smrti Ulrycha 22. února 1817 je zaznamenán v jihlavské kronice, když zemřel na jakousi nervovou horečku. Ale jak se zanedlouho ukázalo, jejich radost byla předčasná. Ulrych se údajně začal objevovat jako nemrtvý ve dne i v noci kolem zámku a v jeho okolí. Podle vyprávění lidí jezdil či chodil po kraji a děsil lidi, i prý měl zabít zámeckého písaře. Vrchnost začínala mít jeho počínání dost, a proto pozvala kata z Jihlavy, aby otevřel Ulrychův hrob. Za účasti kněze a dalších lidí ze zámku byla otevřena jeho rakev a ke zděšení přítomných tělo působilo dojmem, jako by jen spal. Kat však byl na tuto eventualitu připraven a třikrát jej oslovil. Nemrtvý, tedy upír, se poté posadil a otevřel oči. Když se ho kněz zeptal na příčinu jeho počínání, začal se všem vysmívat. V momentě, kdy se upír pokoušel vstát z rakve, srazil jej pomocník kata na kolena a kat mu rýčem přeťal krk. Z rány začala vytékat krev, ale kat ránu posypal připraveným mákem a celé tělo zasypal nehašeným vápnem. Když potom zavřeli rakev a hrob, konečně nastal pokoj a upír se již neobjevil. Dolní hřbitov byl později upraven a dnes je jeho plocha zatravněna, uprostřed se sochou anděla, pozounem svolávající mrtvé k poslednímu soudu. V těchto místech tedy skončil poslední český upír. Záhadologové se snaží například vysvětlit možnou existenci upíra architektonickou koncepcí hřbitova, kdy jeho půdorys složený z trojúhelníků měl představovat lidskou lebku, znaku vítězství života nad smrtí. Těžko říci, zda tato skutečnost mohla mít vliv na existenci upíra. To už těžko posoudíme, zvláště když v roce 1755 došlo k rozšíření hřbitova a tím k podstatnému narušení dřívější symboliky.