Dlouhý had spojených vorů se plaví po Vltavě. V jednom místě u malé jeskyňky voraři přibrzdí a zvědavě nahlížejí dovnitř. „Živi hosté?“ ptají se mladé ženy, která zde živoří se dvěma malými dětmi. Jak se zde ocitla?

Ač sami voraři nemají nazbyt, podělí se plavci s obyvateli jeskyně o skromné jídlo. Podle pověsti o vzniku vesnice Živohošť (dnes z větší části zatopené Slapskou přehradou) je onou mladou matkou paní hradu Ostromeče.

Neúspěšný nápadník ji před jejím chotěm obviní z nevěry, ostromečský pán podlehne vzteku a nechá svoji ženu svrhnout v sudu do Vltavy. Ubohá paní ale údajně brutální zákrok přežije. Jakým způsobem? Žena nalezne spásu v jeskyňce nad vodou a zde také porodí dvojčata Fabiána a Šebestiána.

Ostromečský pán posléze prohlédne, ženu najde, odprosí a všechno skončí happyendem. Z vděčnosti dokonce nechá postavit nad jeskyňkou kostel a přímo do jeskyně umístit sochu Panny Marie. Mohla by být pověst založena na pravdě?

Asi sotva. Živohošťský kostel se totiž připomíná už ve 12. stol., zatímco první zmínky o Ostromeči jsou až z druhé poloviny století 14. Na žárlivého pána z Ostromeče tedy můžeme zapomenout. To ale neznamená, že plavci v dávných dobách nekonají u živohošťského kostela nějaký rituál.

Rituál možná starší než sám kostel i mariánská socha v jeskyni pod ním. Podobné sochy jsou totiž v počátcích křesťanství tradičně umísťovány do původních pohanských svatyní. A co se lépe nabízí za místo kultu pradávné bohyně země než právě tajuplná jeskyně nad vodní hladinou?

A žena svržená v sudu do vody? Nejde nakonec o vzpomínku na pradávnou lidskou oběť?