Je o něco větší než dospělý lev, má i jeho ocas a zadní pracky. Z lopatek mu ale vyrůstají mohutná křídla a hlavu zdobí ostrý zobák. Řeč je o gryfovi. Je to jen pohádková bytost, nebo má reálnou předlohu? Co když tito tvorové žili v zahradách urozených pánů? Mohli přežít až do současnosti?

Prvotní vyobrazení gryfů pocházejí ze starověkého Egypta a Perské říše, odkud je do svého umění a tradic přejímají starověcí Řekové. Mnoho soch šelem s ptačími pařáty se datuje až do roku 3300 př. n. l.

V paláci Knóssos, který leží na dnešním ostrově Kréta, jsou dodnes zachovány fresky s těmito stvořeními, pocházející z 15. století. Gryfové jsou ve starověku považováni za nositele a strážce božské moci.

Také proto je někteří označují za příbuzné cherubínů, nebeských bytostí a poslů božích. Později jsou tito tvorové využíváni jako hlídači pokladů a cenného majetku. Staleté spisy ale napovídají, že tajemní ptáci s lvím tělem možná neexistují pouze v pověstech!  

Cvičení lovci

Záliba starých panovníků v chovu exotické zvěře je historikům dobře známa. V pražské královské zahradě se již v dobách středověku proháněli lvi, tygři, levharti, gepardi či medvědi, chováni byli i velcí hadi a další netradiční zvířena.

Zprávy přicházející ze vzdálenějších královských dvorů ovšem přinášejí svědectví o tvorech ještě exotičtějších.Pobyt gryfů na dvoře asijského panovníka popisuje benátský kupec a cestovatel Marco Polo (1254–1324).

Ve svém slavném cestopise Milion líčí zálibu chána Kublaje (1215–1294), mongolského vojevůdce a vládce, v lovu divoké zvěře, v němž mu má být nápomocen tucet vycvičených gryfů.

Ačkoli je hodnověrnost díla často zpochybňována, sám autor si stojí za svým dokonce i na smrtelné posteli.

„Nenapsal jsem polovinu toho, co jsem viděl,“ tak prý zní jeho odpověď přátelům, kteří jej na sklonku života žádají, aby z knihy odstranil smyšlené pasáže. Můžeme proslulému spisovateli věřit?

Přežívají v močálech dodnes?

Z Afriky přicházejí svědectví o pozorování ohromných ptáků ještě dnes. Jedno z nich pochází od zoologa a cestovatele Ivana Terence Sandersona (1911–1973).

Píše se 1. polovina 20. století a uznávaný vědec při své výpravě do Kamerunu pátrá po vzácných zvířatech. Zrovna se chystá z řeky vylovit zastřeleného netopýra. Jak ale později líčí:

„Nedostal jsem se ani doprostřed řeky, když jsem zaslechl křik svého společníka. Zdvihl jsem hlavu, křikl a okamžitě se potopil.

Přímo na mne letěl stín velikosti mohutného orla.” Že se ve svém původním odhadu zmýlil a rozhodně se nestřetl s orlem, se dozví záhy.

„Mžikem oka jsem zahlédl obrovskou otevřenou tlamu roztaženou jakoby do zlomyslného úšklebku, vroubeného bílým půlkruhem ostrých zubů. Když jsem se opět vynořil, bylo zvíře pryč.“ Oba muži se rozhodnou počkat, zda se tajemný tvor na místo ještě vrátí.

A dočkají se. Po chvíli spatří tmavý stín, rudá křídla, která protnou mlhu, a vzápětí není po neznámém zvířeti ani stopy. Sanderson se vrací zpět do tábora, aby se nejstaršího lovce zeptal, co o tvoru od řeky ví. Ten nejprve zjišťuje, kde zvíře spatřil.

Poté, co mu Sanderson ukáže směr, se domorodec rozeběhne, avšak na opačnou stranu. Co ho tak vyděsilo?

Přízrak smrti

K popsanému incidentu dochází v roce 1933 v džungli pohoří Assumbo. Podobných svědectví existuje mnoho a místní domorodci vůbec nepochybují o tom, že se jedná o skutečného tvora z masa a kostí. Říkají mu kongamato, „přízrak smrti“.

Vyskytuje se prý v mnoha afrických státech, přežívá v bažinatých oblastech hluboké džungle a jeho popis je kmen od kmene stejný.

Tělo krvavě rudé barvy je zakončeno dlouhým ocasem, na krku mu sedí kostnatá hlava se zobákem plným zlověstně vyhlížejících zubů a svými blanitými křídly dosahuje rozpětí více než dva metry. Živí se převážně opicemi, ale nepohrdne ani antilopou.

Čas od času se dokonce odváží zaútočit na vesnici domorodců, odkud si odnáší ulovený dobytek, či dokonce lidské oběti! Není vám to povědomé?