Mýtus o globální potopě, která jako trest za hříšný život lidí zasáhne svět, je součástí mnoha kultur. Jak takový mýtus mohl vzniknout?

Je to fikce, mravokárný příběh, upamatování se na nějakou živelní pohromu v minulosti, nebo existuje ještě jiná, doposud spíše opomíjená možnost?

Světovou potopu najdeme již v pradávném Eposu o Gilgamešovi. Nechybí ani v dílech řeckého filozofa Platóna.

Existují teorie, které dávají tyto zmínky do souvislostí s událostmi v poslední ledové epoše, kdy byla společnost doby kamenné ohrožována stoupající hladinou Středozemního moře.

Z generace na generaci ústně předávané svědectví pak mohlo být nakonec i písemně zaznamenáno.

Nálezy fosilií

Zajímavou hypotézu o možném vzniku povodňových mýtů však nabízí i americká historička Adrienne Mayor. Ta se domnívá, že tyto příběhy vznikly díky lidské zvědavosti, všímavosti a představivosti.

Jde o to, že lidé odedávna nacházeli v přírodě fosilie vodních živočichů. Jak se však dostaly zkameněliny ryb, měkkýšů a dalších vodních živočichů tak hluboko do vnitrozemí, tak daleko od moře či alespoň od nejbližší říčky?

Starověké civilizace, zejména řeckou, římskou a egyptskou takové nálezy velmi zajímaly. Vysvětlovaly si je tím, že velká většina jim známé souše musela být kdysi, možná i opakovaně, pokryta vodou. Zrodil se mýtus o povodni.

Platí i pro draky…

Teorie Adrienne Mayor jde rovněž použít i na vysvětlení vzniku mýtů o bájných dracích. I zde hlavní roli hrají opět fosilie, tentokráte velkých živočichů – od dinosaurů po mamuty.

Jejich objevy jistě ovlivnily víru primitivních lidských společností v existenci bájných draků, obrů a monster všeho druhu.