Kdysi, a není to zase tak dávno, něco kolem 60 let, to zmizelo v našem pohraničí celé město. Sice se nepropadlo do země jako v některých pověstech, ale zůstalo po něm jen několik zbytků zdí.

Jde o město Doupov, které se rozkládalo mezi Karlovými Vary a Kadaní, na dně jícnu bývalé sopky.

Před válkou město čítalo asi 250 domů, mělo několik kostelů, škol i gymnázium, továrnu či vlakové nádraží. Nechyběl ani zámek.

Ale Doupov to neměl nikdy lehké. Byl založen zřejmě ve 13. století rodem Doupovců, kdy zakladatelem rodu, alespoň podle kronikáře Hájka z Libočan (konec 15. st.– 1553), byl udatný mlynář Jiřík.

Ten v bílém mlynářském oděvu se postavil do čela lidu a pomohl porazit v bitvě Uhry. Současně se zmocnili uherské kořisti, především zlata a dalších cenností. Proto prý byl vrchností povýšen na rytíře a jmenován správcem kraje.

Vojenská historie se už města nepustila. Nejdřív bylo pleněno husity. Později, kolem roku 1421 však byly husitské posádky pobyty během křižáckých tažení.

Posledními držiteli Doupova byli Zedtwitzové, po nichž až do dneška zůstala nad městem děsivě vypadající rozpadlá hrobka, jako jediná připomínka někdejšího města.

V 16. století se začal zvyšovat počet německých osadníků a působila zde katolická i luteránské škola. Z celkového počtu něco přes 1500 obyvatel bylo jen osmnáct Čechů. Ve 30. letech 20. století, začali i zde řádit Henleinovci.

Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo odsunuto. Do města potom ještě přišlo přibližně na 500 nových obyvatel. Ale opět do dějin města zasáhlo vojsko a lidé musí odejít. Doupov s okolními obcemi se od roku 1954 stal vojenským výcvikovým prostorem.

Tím také začíná příběh jeho konce. Z domů, škol, zámku atd. se postupně staly jen ruiny a město zmizelo z povrchu země, zůstala jen cedule, označující neexistující skutečnost.

O jeho původním vzhledu svědčí dnes jen několik dobových fotografií, obrazů nebo záběrů z filmů, natáčených před koncem města. Tehdy sloužilo jako kulisa ve filmech Pět hříšníků, Dnes večer všechno skončí, Blbec z Xeenemünde.

Část výcvikového prostoru pořád patří armádě a tak vstup do těchto míst není ani dnes jednoduchý a bezpečný.

Ale podle očitých návštěvníků neexistující Doupov dnes na jednu stranu působí poněkud strašidelně, se zbytky základů budov, děr do bývalých sklepů a vegetací, milosrdně zahalující rány města duchů.

Ale na druhou stranu je také místem s bohatou přírodou a neskutečným tichem, kde se nepotkáte s turisty, hotely, restauracemi či jinými projevy civilizace.

Některé lokality ve světě se dočkaly svého vzkříšení, ale osud Doupova je již navždy zpečetěn.