Keltskou kulturu je možné považovat za vysoce mystickou. Jak píše publicista Jaroslav Faltus: „Jejich život byl doslova prodchnut náboženstvím.“ Posvátné postupy neužívají jen ve výjimečných případech, ale i při běžných a na první pohled prostých situacích.

Magické obřady a kultické úkony jsou totiž součástí každodenního života. Nejstarší doklady o keltském náboženství z 2. tisíciletí př. n. l. zachycují uctívání tvůrčí bohyně-matky, ve které má – podle představ Keltů – původ veškerý život.

V 1. tisíciletí před Kristem dochází k ústupu této bohyně do pozadí. Ve chvíli, kdy totiž začínají Keltové putovat Evropou, dochází ke změnám v jejich náboženství. Stále více pozornosti získávají nadpřirozené síly a postavy spojené s mužským elementem.

Vznikne tak pantheon s mnoha božstvy. Na jejich vrcholu stojí trojice tvořená Taranisem (hromovládný bůh nebe), Teutatesem (bůh války) a Esusem (bůh stomoví).

MAGIE DUCHŮ I PŘÍRODY

Keltské náboženství je hluboce spojeno s přírodou. Jak podotýká Faltus: „Ve všem, co je obklopovalo, Keltové spatřovali vliv neviditelných duchů, z nichž každý měl svou oblast, kterou chránil.“ Váží si proto sil a elementů, které mají mít vztah se zemí, prameny, horami nebo stromy.

Magickou moc mají vlastnit dokonce i rostliny. Jedná se například o šalvěj, jmelí nebo dub.

Keltská víra se opírá také o posvátná zvířata, předměty, úkazy nebo symboly. Cení si proto labutí, havranů, koček, seker, ale i blesků.