Duchové někdejších obyvatel a zaměstnanců léčebny pro duševně nemocné dodnes zůstávají v jejích opuštěných prostorách. Narazit na nějaký přízrak či alespoň zaslechnout strašidelné zvuky tu je možné doslova na každém rohu.

Zoufalý křik a nářek prý patří pacientům, na kterých tu byly prováděny nelidské pokusy!

V roce 1867 se v malebném městečku Beechworth na jihovýchodě Austrálie otevírá psychiatrická léčebna, která svou kapacitou a rozlohou leckomu vyrazí dech. Zařízení je schopné pojmout až 1200 pacientů najednou.

K léčebně patří rozsáhlé zemědělské pozemky, vlastní vepřín, ovocné sady, pole a stále, ale také tenisový kurt, kriketové hřiště, kiosek a divadlo. Na první pohled by se zdálo, že jde o pokrokové a velice přívětivé zařízení. Jenže za jeho branami se odehrával zcela jiný příběh.

K umístění libovolné osoby do péče psychiatrů jsou potřeba pouze dva ověřené podpisy, což mnozí využívají k tomu, aby se zbavili nepohodlných lidí v okolí. Brzy je léčebna přeplněna. Ale místa se uvolňují poměrně rychle.

Na pacientech jsou totiž prováděny drastické experimenty, jejichž následkem jich mnoho umírá. Během 128 let, kdy je léčebna v provozu, tu umírá více než 3000 pacientů, podle jiných pramenů až 9000! To odpovídá počtu dvou úmrtí každý měsíc!

Utrpení tehdejších pacientů se na atmosféře místa musí nutně podepsat. Jejich křik je tu prý slyšet dodnes. Prožívají tu duchové umučených lidí své utrpení znovu a znovu?

OZVĚNY BOLESTI

Křik, který se čas od času rozléhá budovou, je spolu s dalšími strašidelnými úkazy mrazivou připomínkou experimentálních léčebných metod, které byly na zdejších pacientech testovány. Paranormální jevy jsou z léčebny hlášeny ještě před jejím uzavřením v roce 1995.

Nejčastěji jde o podivné zvuky či šepot vycházející zdánlivě odnikud. Na podlaze se také objevují stopy bosých nohou, dveře pokojů se samovolně otevírají a čas od času dojde také k přemisťování objektů.

Vůbec nejsilnější projevy paranormálních sil je možné zaznamenat v místnosti, kde docházelo k mučivým „léčebným“ procedurám včetně elektrošoků. Právě odsud nejčastěji vychází nervy drásající křik.

Zjevují se tu také přízračné osoby s bolestí či děsem pokřiveným obličejem. Opačného charakteru je Matron Sharpe, která tu kdysi působila jako vrchní sestra. Do léčebny se často vrací i po své smrti. Několik svědků ji údajně vidělo sedět u pacientů, kteří zrovna podstupují elektroléčbu.

Teplota v místnosti během její přítomnosti rapidně poklesne, přesto ale její přízrak působí uklidňujícím dojmem. Vrací se Matron Sharpe k pacientům, kteří ji potřebují?

ZŮSTÁVAJÍ I ZAMĚSTNANCI

Duch Matron Sharpe je spatřován i dlouho po zrušení léčebny. Kromě místnosti s elektroléčbou je vídána jak vychází či zachází do své pracovny. Vrchní sestra ale není jediným zaměstnancem, který odmítne zařízení opustit vlastní smrti navzdory.

Pozorovány jsou i další zdravotní sestry v dobové uniformě a nejméně jeden lékař. „Někteří říkají, že když vyhlédnou z oken za soumraku, mohou spatřit starého muže v zelené bundě, možná bývalého správce, jak se prochází kolem v zahradách,“ uvádí současný australský spisovatel Geoff N. Braun.

Hosté, kteří dorazí na prohlídku strašidelné léčebny, při pobytu v kuchyni často pociťují, jako by je nějaké neviditelná ruka naléhavě tahala za oblečení. Tyto jevy jsou připisovány Tommymu Kennedymu. Tommy byl někdejší pacient léčebny, který tu našel uplatnění jako pomocná síla v kuchyni.

Na pracovišti ale po nějaké době spáchá sebevraždu. Jak je možné, že v léčebně přetrvává tak velké množství bývalých pacientů i zaměstnanců? Působí tu snad nějaké zvláštní síly, které jim nedovolí odejít?