Město Třebíč se vyznačovalo v minulosti silnou židovskou komunitou. Ve městě tak existovaly dvě silné náboženské strany, židovská a křesťanská, oddělené nejprve řekou Jihlavou.
Bývalé židovské ghetto patří mezi největší zachovalé lokality v Evropě, neboť mělo cca 120 patrových domů, dvě synagogy a kromě dvou hlavních ulic celou řadu krátkých příčných uliček i školu a svůj správní úřad.
Paradoxně, tak jak někteří židovští obchodníci bohatli, tak ghetto chudlo. Ti bohatí se stěhovali do centra města a zde zůstala jen chudina. Židé samozřejmě již tuto čtvrť neobývají, ale přesto na ně zde zbyla trvalá vzpomínka.
Je jí rozsáhlý hřbitov o ploše 12 tisíc čtverečních metrů s více než třemi tisíci náhrobky.
Zatímco hřbitov běžně vnímáme jako místo mrtvých, židé jej mají za místo živých, tedy místo, odkud se jednou po zmrtvýchvstání dostanou do jiného života. Právě ke zdejšímu hřbitovu se váže příběh starého muže jménem Rafael, který prý zachránil obyvatele židovské čtvrti před morovou nákazou.
Ta postihla Třebíč v průběhu třicetileté války. Mor se šířil nejvíce v chudém ghettu a umírali zde denně desítky dospělých i dětí. I když celá rodina Rafaela vymřela, zůstával on zcela zdráv.
Podle něho Bůh se rozhněval na hřešící Židy, a proto se Rafael rozhodl přinést největší oběť k jejich záchraně před božím hněvem. Proto odešel na hřbitov, vykopal si hrob a připravil nad ním kameny tak, aby je mohl na sebe shodit.
Následně ulehl do hrobu, podrazil podpěru a kameny jej zavalily. A skutečně Bůh vyslyšel jeho oběť a mor ve městě náhle ustal. Židé záhy pochopili, kdo se pro jejich záchranu obětoval. Hrob starého Rafaela je dodnes v rohu horní části hřbitova.
Jeho náhrobek byl v roce 1744 obnoven a nese nápis: „Památník na hrob svatého muže, který před devadesáti lety posvětil Boží jméno, zbožného pana Rafaela, spravedlivého blahé paměti. Jeho zásluha nechť posílí nás i příští generace“. Pověst či skutečnost? To si každý bude muset rozhodnout sám.
