Rodiče by neměli přežít své děti. Aničce Degenové (1848–1851) jsou v době úmrtí tři roky. Údajně jde o nejhodnější holčičku v okolí, je jako malý andílek, a snad proto se traduje, že byla andělem i doopravdy…

V nebi totiž prý došlo k administrativní chybě a do čerstvě narozeného děvčátka se vtělilo jedno takové okřídlené děťátko. Anička vyrůstá v chudé rodině, ale nikdy nepláče, nezlobí, naopak všem pomáhá a každý ji má rád.

Však už při jejím narození prý na pražském Smíchově rozkvétají stromy, ptáci radostně štěbetají a na nebi vychází jasná hvězda. Anička má rozumět řeči zvířat i květin, a svojí dobrotou obměkčí dokonce místního hraběte, který od té doby pomáhá chudým a nemocným.

A seč může, pomáhá i Anička, jenže nedělá rozdíly – zve k sobě domů i zloděje a nebezpečné tuláky. Její srdce je zkrátka pro náš svět až příliš dobré, proto se nebesa rozhodují povolat ji k sobě zpátky…

Pomáhá dodnes?

Anička si jednoho dne hraje u otevřeného okna s panenkou, která jí ale vyklouzne z ruky. Polekaná holčička se po ní snaží ještě rychle natáhnout a přepadává za hračkou přes zábradlí.

K jejímu hrobečku na Malostranském hřbitově nosí děti dodnes dárky, snad aby jí nebylo smutno. Jen kousek od náhrobku dívenky ráda sedává paní Anna, která je zde častou návštěvnicí.

Moc ráda si sem chodí číst, nejraději Povídky malostranské od básníka a spisovatele Jana Nerudy (1834–1891). A proč že se jí zde tolik líbí? „Nejhodnější holčičku mám na dohled a cítím se poblíž ní příjemně.

Nevím, čím to je, ale vždycky tady mám na duši úplný klid,“ říká paní Anna. Že by dobrotivý andílek na lidi působil i dávno poté, co odletěl zpět do nebe?