Co tvoří chaos a dokonalou nepravidelnost? Proč se fraktálům přezdívá „okno do nekonečna“? Jsou vědci na stopě řádu vesmíru?

Rozložitá pohoří, prchavě plynoucí mraky, křivolaké kontinenty drobící se v moři, zvedající se vlny oceánu, spirály šnečích ulit, rozvíjející se květy rostlin a stromů, rozplývající se sněhové vločky, klikatící se divoké proudy řeky nebo cévní systémy živých organismů, jimiž až do momentu smrti nepřetržitě protéká krev života… To jsou jen příklady okatých fraktálů – obrazců, které pohnuly vědou a kterým se přezdívá „okno do nekonečna“.Termínu fraktál používá poprvé francouzský matematik BENOÎT MANDELBROT v roce 1975 a začíná konkurovat matematice zvané euklidovská, která dosud zkoumala jen pravidelné tvary jako čtverce, krychle, kružnice, válce, koule, mnohoúhelníky či mnohostěny.

Pravidelné neboli ideální tvary ovšem v přírodě téměř nenacházíme. Ani krystaly nejsou dokonale pravidelné.

Pojem fraktál vychází z latinského slova „fractus“ – zlomek, rozbitý či tříštící se. A přestože matematika fraktály tuší již dlouho a umělci je malují, největší zlom přichází s nástupem počítačů. Až do jejich éry je totiž prakticky nemožné něco tak složitého vypočítat.

Jedním z typických znaků fraktálů je tříštivost, takzvaná „soběpodobnost“ – s malou odchylkou jsou všechny frakce či částečky obrazce prakticky totožné a jednotlivé zlomky tak skrývají donekonečna povahu celého obrazce (větev připomíná strom, mořská vlna v sobě obsahuje množství miniaturních vlnek…) Složitost je tvořená opakovaným použitím jednoduchých pravidel.

A vědci si kladou stále častěji otázku, zda by zdánlivě náhodný a nepravidelný chaos vesmíru nemohl mít přeci jen svůj řád. Je jím dokonalost v nedokonalosti