Skip to content

Co způsobilo zkázu raketoplánu Challenger?

Původně měl prozkoumat Halleyovu kometu, bohužel ho však proslavilo něco úplně jiného. Americký raketoplán Challenger explodoval při svém jubilejním 10. letu po 73 sekundách od startu. Co se tehdy vlastně stalo?

Jaký osud zastihl jeho posádku? A kdo je za tuto katastrofu zodpovědný?

„Všechno je v pořádku, jedeme na plný plyn!“ To jsou poslední slova, která prochází rádiovým spojením mezi raketoplánem Challenger, jenž se z mysu Canaveral na Floridě vznáší k nebi, a řídícím střediskem NASA v Houstonu.

Právě ubíhá 70. sekunda letu a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že za malou chvíli dojde k obrovské tragédii.

Píše se 28. leden 1986, 11.39 východoamerického času a před zraky statisíců lidí na pobřeží Floridy a dalších milionů u televizních obrazovek se Challenger mění v obrovskou ohnivou kouli, v jejímž pekelném žáru vyhasíná 7 lidských životů– velitele FRANCISE SCOBEE, pilotů MICHAELA SMITHE, ELLISONA ONIZUKY, JUDITHY RESNIK a astronautů GREGORYHO JARVISE, CHRISTY MCAULIFFE a RONALDA MCNAIRA. Proč?

A dalo se tomu nějak zabránit?

DOVZDUCHU AŽ NAPOSEDMÉ!

Datum startu Challengeru je původně stanoveno už na 22. ledna 1986. Nakonec je však změněno, a to především z důvodu zpoždění předcházející mise raketoplánu Columbia.

Ze stejného důvodu se nestartuje ani v jednom z následujících dní. 25. ledna 1986 dochází pro změnu k odkladu pro špatné počasí na letišti v senegalském Dakaru, kde by Challenger v případě nutnosti nouzově přistával.

Pátý startovní pokus, 27. ledna 1986, je odvolán kvůli technické závadě a šestý pokus už z 28. ledna 1986 je na poslední chvíli zdržen o 2 hodiny pro selhání počítače, který má na starosti monitorování požárního systému.

A tak se po sérii odkladů Challenger vydává na svou osudnou cestu až 28. ledna 1986 v 11.38 hodin místního času. Nikdo ještě netuší, že jde o den, který se zapíše do dějin USA černým písmem!

Prezident USA Ronald Reagan (třetí zprava) sledoval – jako mnoho daších – výbuch raketo-plánu v přímém přenosu.

NEVYSLYŠENÉ PROTESTY

Ten den na mysu Canaveral mrzne. Ráno tu meteorologové měří teplotu −4 °C, v noci dokonce až −17 °C. Ačkoli se to nezdá, je to problém! V těchto podmínkách totiž nejsou motory Challengeru odzkoušené. Ačkoli u nich předstartovní kontrola nevykazuje žádné nedostatky, vedení NASA i přes některé protesty svých inženýrů rozhoduje o tom, že raketoplán odstartuje.

Proč na protesty nereaguje? Má totiž do konce roku 1986 naplánovaných ještě dalších 12 startů, a pokud by došlo k zdržení této mise, časový harmonogram by byl silně narušen!

Navíc program 10. letu Challengeru je více než bohatý a také mediálně velmi očekávaný. Je připravováno vypuštění komunikační družice, pozorování a fotografování jádra a ocasu Halleyovy komety, má dojít i k vypuštění družice Spartan/Halley na samostatnou dráhu a také k zahájení studentských experimentů, které v rámci nového programu Teacher In Space (Učitel ve vesmíru) připravili studenti univerzit celých Spojených států amerických.

Skutečnost je však nakonec jiná – let raketoplánu Challenger končí už po 73 sekundách tragédií! Co všechno se během nich odehrává?

SMRTÍCÍ PŘETÍŽENÍ

Co se v okamžicích výbuchu děje s posádkou? Výsledky vyšetřování celé tragédie vynášejí v tomto směru na světlo světa děsivé skutečnosti! Celá kabina se po explozi raketoplánu odtrhává od jeho zbytků, ale vlivem setrvačnosti ještě stoupá do výšky cca 20 kilometrů, kde nad ní vítězí zemská gravitace.

V těchto okamžicích jsou však někteří její členové stále naživu, a dokonce i při vědomí! Robustní kabina je totiž před pekelným žárem exploze ochraňuje, ačkoli je už v té době z velké části porušeno její utěsnění.

Pozdější počítačové modelace také ukazují, že v okamžiku exploze působilo na kabinu zhruba po dobu 2 sekund přetížení 12 – 20 G. Co to znamená? Že astronauti v těchto chvílích vážili dvanácti až dvacetinásobek své obvyklé hmotnosti.

Dalo se vůbec takové přetížení vydržet? Podle odborníků ano! Ti totiž tvrdí, že v 60. letech 20. století bylo v praxi dokázáno, že lidský organismus snese přetížení až 88 G, ale jen po dobu 0,1 sekundy!

DO POSLEDNÍHO DECHU

I když se během dalších 10 sekund přetížení na palubě kabiny snižuje na relativně přijatelné 4 G (při letu na oběžnou dráhu je obvyklá hodnota kolem 3 G – pozn. red.), astronauti si dobře uvědomují, že jejich smrt je nevyhnutelná.

Padají totiž obrovskou rychlostí přímo do Atlantského oceánu. Vědí, že při dopadové rychlosti vyšší než 70 km/hod se vodní hladina nedokáže jejich kokpitu přizpůsobit a že náraz bude tedy stejný jako do nejtvrdší betonové desky.

Přesto však ještě používají dýchací masky, které mají po ruce. Ty se později při vylovení z oceánu stávají hlavními svědky jejich osudu. Jedna je identifikována jako osobní přístroj pilota Michaela Smithe (její obsah je spotřebován ze 70 – 90 procent), majitele druhé se odborníkům nedaří určit (stejné množství vzduchu jako u první), třetí je také použita (není možné určit majitele ani množství spotřebovaného vzduchu) a čtvrtá nalezená maska velitele posádky Richarda Scobee je nevyužita.

Co z toho lze vyvozovat? Že minimálně 2 členové posádky zřejmě při pádu kokpitu žili až do poslední chvíle – tedy přibližně ještě 3 minuty po explozi raketoplánu. Zemřeli až v okamžiku nárazu na vodní hladinu, a to v rychlosti 334 km/hod a při smrtícím přetížení 200 G!

Kabina Challengeru dopadla s ještě živou posádkou do Atlantského oceánu necelé 3 minuty po explozi.

SVĚDECTVÍ Z WALKMANU

Jak asi vypadaly jejich poslední chvíle? Co v takových okamžicích člověk cítí? Novinářům z amerického listu New York Times se v roce 1991 daří soudní cestou získat od NASA magnetofonovou kazetu, jež byla údajně součástí osobního walkmana astronautky Christy McAuliffe.

Ten prý nebyl během letu napojen na palubní zdroje Challengeru (měl své vlastní baterie – pozn. red.), a tudíž mohl pokračovat v nahrávání i po výbuchu. Je tato kazeta ale pravá? A pokud ano, proč se o ní neobjevily informace v žádném odborném tisku?

Novináři z New York Times jsou o její pravosti přesvědčeni. Nicméně se obávají, že není zcela úplná a že předtím, než ji NASA dala k dispozici, z ní byly odstraněny některé citlivé pasáže. Pokud je to ale pravda, dozvíme se někdy, co na pásce bylo původně?

CO JE NA NAHRÁVCE?

Na novináři získané kazetě je zaznamenáno otřesné svědectví posledních okamžiků života některých přeživších astronautů. Podle místa, kde se walkman měl údajně nacházet, se dá odhadovat, že hlasy patří Christě McAuliffe, Gregorymu Jarvosovi a Ronaldu McNairovi.

Nicméně NASA tyto informace nepotvrdila. A jak vypadá přepis poslední minuty kazety?

NOUZOVÝ SCÉNÁŘ? NEEXISTUJE!

Bezprostředně po katastrofě prožívá Amerika šok, který je do té doby srovnatelný snad jen se zavražděním amerického prezidenta JOHNA FITZGERALDA KENNEDYHO (1917 – 1963). Svoje raketoplány totiž vnímá jako symbol technické dokonalosti.

Navíc kolem osudného letu panuje velký mediální rozruch, a to především díky letu „první cestující do vesmíru“, učitelky Christy McAuliffe. Start Challengeru živě přenáší několik televizních stanic – Amerika tedy sleduje smrt astronautů – pěti mužů a dvou žen – v přímém přenosu!

Zatímco diváci sledují toto děsivé „představení“, v řídícím středisku panuje zmatek. Pro havárii nejsou vypracovány žádné nouzové scénáře. Jak je to ale vůbec u takové instituce, jakou je americká NASA, možné?

I když se k místům pravděpodobného dopadu trosek takřka ihned vydávají záchranné oddíly v helikoptérách a připravené k vyplutí jsou i některé lodě pobřežní stráže, záchranné práce musejí počkat do doby, dokud nedopadnou všechny trosky.

Některé z nich jsou totiž vymrštěny až do stratosféry (do výšky až 50 kilometrů) a jejich pád na zem trvá až 56 minut!

NOHA BEZ MAJITELE

Co se děje v následujících dnech? Celkem 28 lodí a 13 letadel prozkoumává během osmi dní po katastrofě přes 200 tisíc kilometrů čtverečních hladiny Atlantského oceánu. V tomto období se daří vylovit více než 12 tun úlomků– například části přídě raketoplánu, směrovky, motorové sekce a dveří nákladového prostoru stroje.

Týden po nehodě se do pátrání zapojuje i 6 ponorek typu Scorpio, Sprint a Recon 4. 19. února 1986 NASA oznamuje, že jedna z lodí objevila v sedmnáctimetrové hloubce trosky pravého motoru SRB – tedy toho, který má být údajně hlavním viníkem nehody.

Neocenitelnou práci odvádějí také rybářské bárky, které při svých výpravách neúnavně sbírají další a další trosky. Jeden obyvatel městečka dokonce přináší na policejní stanici první stopu po posádce – kus kosti s přiškvařenou modrou ponožkou.

Přetlaková kabina s tělesnými ostatky členů posádky je nalezena až 7. března 1986. Leží na dně oceánu asi v třicetimetrové hloubce, a i když je okamžitě vyzdvižena na palubu záchranného plavidla, je to samozřejmě už marné..

Trosky Challengeru byly shromažďovány v halách mysu Canaveral. Během tří měsíců hledání jich byla nalezena asi polovina.

DOŠLO KE SEBEZNIČENÍ?

Už několik minut po havárii se objevují první spekulace o tom, co se vlastně stalo a co bylo příčinou výbuchu. Šlo o atentát, o sabotáž nebo o teroristickou akci? Došlo nešťastnou náhodou k aktivaci sebezničujícího systému hlavní palivové nádrže či některého pomocného startovacího motoru SRB?

Nebo snad měl na nehodu vliv fakt, že Challenger jako první raketoplán v historii startoval z vypouštěcí rampy 39B, když všechny předchozí startovaly z rampy 39? Že by právě tady byl klíč k vyřešení celé záhady?

O NEBEZPEČÍ VĚDÍ KAMERY

Zpočátku se pátrání po příčinách opírá zejména o počítačové údaje o technickém stavu raketoplánu, o jeho nalezené úlomky a také o záběry kamer. 3. února 1986 je pak americkým prezidentem RONALDEM REAGANEM (1911 – 2004) jmenována speciální nezávislá komise, která má plnou pravomoc využít všech prostředků na zjištění příčin havárie.

Už předtím, 31. ledna 1986, je oznámeno, že krátce po startu byl na jednom z bočních motorů raketoplánu objeven zlověstný černý obláček kouře. Podle výsledků šetření má silný mráz, který při startu ovládá mys Caneveral, údajně na svědomí ztuhnutí dvou gumových těsnicích „U“ kroužků kolem motoru, které pak nejsou schopny v okamžiku zážehu utěsnit spáry mezi jednotlivými jeho částmi.

Tím pádem do nich vnikají žhavé plyny, které vedou k odtržení pravého motoru, jenž naráží do hlavní nádrže a následný výbuch ničí celý raketoplán.

Paradoxem je, že tento černý dým sledují kamery až do 12. sekundy letu, kdy se však tato škvíra působením aerodynamických sil sama na chvíli utěsňuje! Proč však o tomto nebezpečí nikdo neinformuje posádku?

Sedm statečných

VAROVÁNÍ ZŮSTÁVÁ NEVYSLYŠENO

Vyšetřování prezidentské komise navíc odhaluje i další pochybení. Zjišťuje například, že při dopravě Challengeru z výrobního závodu v Utahu na kosmodrom na Floridě je zřejmě poškozena pravá část motoru SRB, kde následně dochází k osudnému prohoření.

Jeho tvar totiž není úplně kulatý (vykazuje odchylku 15 milimetrů – pozn. red.), a proto ho pracovníci NASA bez jakéhokoliv dalšího prověřování srovnávají hydraulickým lisem! Ačkoli se nedaří zcela jednoznačně prokázat podíl tohoto zásahu na nehodě, podle všeho tu mohlo dojít k prvotnímu poškození.

Rozhodně také není bez zajímavosti, že poslední mise Challengeru nebyla úplně první, při které se ukázala nespolehlivost motorů SRB! K vážnému poškození dvou těsnění dochází totiž už při misích Discovery a Challengeru v roce 1985.

Tehdy je v obou případech porušeno první těsnění a z poškozeného místa šlehají plameny – naštěstí však směrem od raketoplánu. Už tehdy však jeden z odborníků na motory SRB Irwing Davids píše vedoucímu letových operací NASA Moorovi: „Dospěli jsme k závěru, že pokud první těsnění neplní svoji funkci, může selhat i to druhé.“

JAK PŘEPRAVIT MOTORY? ROZŘEŽTE JE!

Může tedy za všechno špatná koncepce těsnění? Ano i ne! V roce 1973, kdy ředitelství NASA pro sebe vybírá výrobce pomocných startovacích motorů SRB, totiž vyhrává ze čtyř firem firma Morton Thiokol, a to i přesto, že její návrh odborníci ohodnotili jako nejhorší z předložených!

V čem? Její výrobní závody v Utahu totiž ležely na opačné straně USA než startovací základna na mysu Canaveral, takže bylo nemožné, aby byly motory SRB o hmotnosti téměř 600 tun a délce přes 40 metrů přepravovány několik tisíc kilometrů vcelku.

Firma Morton Thiokol však v tuto chvíli přichází s návrhem, že je rozřeže na 5 částí. Ačkoli se už tehdy objevují názory, že takto rozřezané motory sice řeší otázku dopravy, ale nikoli otázku bezpečnosti, tehdejší ředitel NASA DR. JAMES C. FLETCHER koncepci Morton Thiokolu vehementně obhajuje. Proč?

Údajně„pro její podstatně výhodnější cenu“!

28. ledna 1986 ráno zakrývá startovací rampu fl oridského mysu Canaveral mrazivá mlha. Nikdo netuší, že už za pár hodin dojde i za přispění tohoto počasí k jedné z největších tragédií světové kosmonautiky.

ZA VŠÍM HLEDEJ PENÍZE

Američtí novináři však po nehodě celé výběrové řízení znovu podrobně prozkoumávají a zjišťují mnoho zajímavého. „Jediným důvodem, proč byla vybrána tato nešťastná konstrukce, bylo to, že Fletcher je mormon a pocházel z Utahu,“ tvrdí například pro New York Times dlouholetý pracovník Marshallova kosmického střediska v alabamském Hunstville WILLIAM BUSH.

Podle něj si prý Sdružení průmyslníků a předáků této náboženské sekty dalo za úkol, že zaostalému a řídce osídlenému Utahu pomůže vydobýt si v rámci USA mnohem lepší postavení. A členem předsednictva tohoto sdružení má být právě i jistý James Fletcher!

Navíc se ukazuje, že někteří inženýři z firmy Morton Thiokol se do poslední chvíle snažili startu Challengeru zabránit. Obávali se totiž právě toho, že v takovém mrazu nebude těsnění fungovat tak, jak má.

Jeden z vedoucích pracovníků NASA jim prý ale odpověděl: „Odložte inženýrskou helmu, pánové, a nasaďte si manažerský klobouk.“ Ovlivnilo tedy tragédii Challengeru šetření na nesprávném místě? Je to pravděpodobné.

VTEŘINA PO VTEŘINĚ…

0,0: Start 0,445 sekund: Na jednom z bočních motorů raketoplánu se objevuje bílý, později však černý obláček kouře. Nikdo mu však nevě-nuje větší pozornost. 16 sekund: Scobee: „Všechno je v pořádku!“ 40 sekund: Rychlost 1 mach. Raketoplán tedy překračuje rychlost zvuku. V tomto okamžiku také zaznamenává hlavní počítač raketoplánu silné boční nárazy větru, které možná částečně dopomáhají k tragédii. Raketoplán zároveň překonává výšku 19 000 stop, což odpovídá asi 5,8 kilometru. 58,8 sekund: Na záznamech kamer se znovu objevuje silnější dým, který se mění na plamen, jenž během okamžiku roste na délku cca 2,5 metru. Teplota spalin dosahuje 3200 °C. 60 sekund: Smith: „Jedeme!“ Zároveň neidentifikovatelný hlas nadšeně křičí: „Hurá!“65 sekund: Plamen poškozuje hlavní vnější palivovou nádrž (ET), unikající vodík začíná pomalu hořet. 67 sekund: V nádrži ET přestává narůstat tlak. Plamen unikajícího vodíku pomalu přepaluje spodní spoj mezi nádrží a pomocným motorem. Katastrofa se neodvratně blíží, ale nikdo zatím nic netuší. 70 sekund: Scobee: „Všechno v pořádku, jedeme na plný plyn!“ 72,141 sekundy: Plamen přepaluje spodní závěs pravého motoru SRB (startovací motor na tuhé pohonné hmoty – pozn. red.). Challenger dosahuje výšky 14 kilometrů a rychlosti 550 m/s. Motor, který volně visí na horním spoji, se začíná naklánět spodní částí směrem k pravému křídlu raketoplánu a jeho špička se blíží k nádrži ET. 72,661 sekundy: Autopilot už nedokáže korigovat působení sil. Challenger začíná prudce uhýbat doleva. 73,137 sekundy: Špice motoru SRB se zabořuje do nádrže ET, kterou okamžitě trhá. Z nádrže začíná unikat kapalný vodík a kyslík a zahaluje celý raketoplán. Vodík unikající mezi raketoplánem a nádrží ET začíná hořet. 73,304 sekundy: Exploduje celá hlavní palivová nádrž obsahující 82 tun vodíku. Exploze odpovídá ohromné síle 200 tun TNT. Raketoplán však nadále pokračuje v letu – využívá při tom poslední zbytky paliva v potrubí. 73,426 sekundy: Smith: zoufalý výkřik 73,631 sekundy: Tlaková vlna z exploze nádrže zasahuje raketoplán. Řídící středisko v Houstonu z něj přijímá poslední údaje. V následujících okamžicích vybuchují všechny nádrže na palubě Challengeru. Telemetrie (přenos dat) na všech 518 obrazovkách v řídícím středisku se zastavuje a na monitorech se objevuje písmeno „S“, které znamená neměnný stav. Motory SRB však havárii přežívají, a ačkoli jsou poškozené, nadále pokračují v letu. Levý motor poté náhle mění směr a padá. Protože reálně hrozí, že dopadne do obydlené oblasti Floridy, bezpečnostní důstojník vydává v čase 110 sekund po startu povel k jeho sebezničení.
AKTUÁLNÍ VYDÁNÍ
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky historie Zobrazit více …

Nenechte si ujít další zajímavé články

Palačinky se sýrem a lesními houbami
nasehvezdy.cz

Palačinky se sýrem a...

Místo tradičního špenátu či sýra si...
Jak se žije v “Tatře“ posádce Tatry kolem světa 2?
iluxus.cz

Jak se žije v “Tatře“...

TATRA KOLEM SVĚTA, ojedinělá výprava, která navázala...
Volvo XC60 B5: Elektrizující diesel ve světě čistoty
21stoleti.cz

Volvo XC60 B5: Elektrizující...

Volvo chce do roku 2025 v porovnání s...
Transformace hotelu Queen Elizabeth
rezidenceonline.cz

Transformace hotelu Queen...

Královna Alžběta byla otevřena už v roce 1958, stala se...
PROJEKT FORTITUDE Kde udělal Hitler chybu?
epochalnisvet.cz

PROJEKT FORTITUDE Kde...

V oblasti Pas-De-Calais je kanál La Manche...
Nová série Medikomiksů vysvětluje dětem, co to jsou vážné nemoci
21stoleti.cz

Nová série Medikomiksů...

Po kreslených příbězích o hemofilii a lymfomu vznikl ve...
Spojené arabské emiráty míří k Marsu
epochalnisvet.cz

Spojené arabské emiráty...

Nosná raketa H-IIA úspěšně odstartovala z...
Legenda O sedmi spáčích: Komu patří obrovské hroby v Tunisku?
epochaplus.cz

Legenda O sedmi spáčích: Komu...

Na jihu Tuniska se nachází slavná osada Chenini, kam se...
Podvrtnutí. Jak ho ošetřit?
nasehvezdy.cz

Podvrtnutí. Jak ho ošetřit?

V tomto období chodíte často na pěší výlety, na...
Zámek Zbiroh: Tajemné místo
epochanacestach.cz

Zámek Zbiroh: Tajemné místo

Nejstarší české...
Karel IV.: Měl zkušenosti s nevysvětlitelnými jevy?
epochaplus.cz

Karel IV.: Měl zkušenosti s...

Dnes si připomínáme 700 let od narození českého krále...
Putováním Českým lesem
epochanacestach.cz

Putováním Českým lesem

Vítejte v krajině...