Tisíce gotických soch mlčenlivě shlíží uvnitř obrovské, masivní katedrály vystavěné na přelomu 12. a 13. století v historickém městě Chartres, vzdáleném asi 90 km jihozápadně od Paříže. Je mnohem robustnější než jí podobné stavby, a také temnější…

Barevné vitráže propouští méně světla a jen podtrhují dojem neměnné, pevně stojící věčnosti, která k člověku v přítmí promlouvá. Na tomto místě byla původně druidská svatyně a ozvěny pohanství zde nacházíme dodnes.

Jen díky shodě okolností se podařilo zachovat výtvor, díky kterému je Notre-Dame v Chartes proslulý po celém světě – kruhový labyrint vsazený do podlahy, jehož cesta je 262 metrů dlouhá. Takové labyrinty původně bývaly vcelku běžné, než se je církev rozhodla zakázat, právě kvůli pohanské symbolice.

Jenže v malém městečku Chartres tento příkaz vykonat nemohli, neměli čím novou podlahu zaplatit. Dodnes se tam proto labyrint nachází a svojí mystickou energií přitahuje spousty návštěvníků.

K čemu labyrint sloužil?

V labyrintu se údajně po kolenou šinuli poutníci při svých modlitbách a připomínali si tak Ježíšovu křížovou cestu, probíhaly zde i další středověké náboženské rituály, s jejichž pomocí měli účastníci najít pomyslnou cestu ke spáse.

Uprostřed bludiště se prý dřív nacházel mosazný ornament symbolizující Krista a osvícení. Podle jiné verze tam byla velká měděná deska, na níž hrdina z řeckých mýtů Theseus zabíjel asi nejslavnějšího tvora, který se kdy v nějakém labyrintu pohyboval – bájného Minotaura, stvoření s lidským tělem a býčí hlavou.

Jaká je pravda? Potvrdit lze snad jen souvislost mezi růžicí v labyrintu a velkým rozetovým oknem nad ním, které vypráví příběh Posledního soudu.

Okno představuje nebe a labyrint peklo, kterým musel Ježíš projít, aby dosáhl vzkříšení. Velikostně by pak okno dokonale zakrylo kruhový střed labyrintu, dnes už prázdný, kam čas od času pravidelně míří i sluneční paprsky.

Někdo v nich vidí tzv. Boží světlo, proto labyrint považují za zdroj energie. Když jím prý projdou, povznese se jejich existence na vyšší úroveň.