Kdo chytá v žitě vychází poprvé v roce 1951 a nedlouho poté získává status „Bible teenagerovského vzdoru“. Spousta mladých lidí se ztotožňuje s jejím samotářským hlavním hrdinou, protože sami moc dobře vědí, jaké je být nepochopený, a mají pocit, že je na tom konečně někdo stejně jako oni…

Mládež sdílí jeho nesmlouvavý pohled na přetvářku a namyšlenost rodičů, učitelů, autorit. A tak všeobecné znepokojení nad tímto stavem vede v 50.–80. letech k zákazu knihy na stovkách amerických škol. Knihovny ji dokonce odmítají půjčovat nezletilým.

A spojení s nejznámějšími atentátníky dílu reputaci nijak nezlepšuje. Údajně jej nachází mezi hrstkou literatury, kterou vlastní Lee Harvey Oswald (1939–1963), oficiálně označovaný jako vrah prezidenta Johna F.

Kennedyho (1917–1963), kde leží v poličce mimo jiné vedle Mein Kämpf od Adolfa Hitlera (1889–1945) a Kapitálu od komunistické modly Karla Marxe (1818–1883).

Že jde o knihy, které ovlivnily myšlení strůjců mnoha hrůz a utrpení 20. století, není třeba připomínat. Proč se Salinger dostal zrovna do takové společnosti, čím Oswalda přilákal?

Další atentátníci, další otazníky

Stejné vydání Kdo chytá v žitě, jako má u sebe Mark David Chapman (*1955), když zabije Johna Lennona (1940–1980) zabavuje o pár měsíců později policie na stolku v hotelovém pokoji dalšího pomateného atentátníka, Johna Hickleyho jr. (*1955) Ten se 30.

března 1981 neúspěšně pokouší zastřelit tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana (1911–2004).

A to stále není vše. Robert John Bardo (*1970) je zcela posedlý půvabnou herečkou Rebeccou Schaeffer (1967–1989). Jenže zrovna viděl film, kde má milostnou scénu, a to ho přivádí k zuřivosti. Tou dobou už ji tři roky pravidelně sleduje, takže ví, kde bydlí.

Dne 18. července 1989 k ní přichází, zvoní na dveře a po jejich otevření nic netušící mladé ženě vpálí kulku přímo do hrudi. Ve volné ruce při tom drží Kdo chytá v žitě. Knihu při odchodu nechává pohozenou u místa činu.

Tolik tragických okolností spojených s jediným literárním výtvorem nedává spát příznivcům konspiračních teorií. Co když se v knize nachází nějaký zašifrovaný povel, který vražedné chutě probouzí?

Proč Chapman, Hickley ani Bardo nekladou při zatýkání žádný odpor?

Nechvalně proslulý projekt MKUltra

Pokud jste Kdo chytá v žitě nečetli, vězte, že to není žádná příručka pro budoucí atentátníky. Naopak, v tom příběhu je více opravdového soucitu než v řadě jiných knih dohromady. A tak se ke slovu dostává utajovaný projekt CIA probíhající mezi lety 1953–1973, zvaný MKUltra.

V jeho rámci provádí tajné služby více než 20 let pokusy o manipulaci s lidskou myslí. LSD a jiné drogy, hypnóza, kombinace náhodných slov a čísel fungujících jako spouštěče ke splnění příkazu, různé formy deprivací, zneužívání a mučení.

To vše je povoleno. Cíl zní jasně: kontrolovat živé organismy, přinutit je buď plnit pokyny, nebo, v případě zajatých sovětských nepřátel, vyzradit tajemství. Projekt byl později ukončen a podle všeho skončil neúspěchem.

„Lidi můžete mučením přinutit říct cokoliv, ale žádná věda vám nezaručí, že budou mluvit pravdu. Všechny pokusy selhaly, subjekty buď z nějakého důvodu odmítaly poslušnost, nebo byly katatoničtí, ztrácely paměť.

Dokázali jsme vytvořit jedince s vymytým mozkem, ale nepoužitelné pro plnění jakýchkoliv úkolů,“ tvrdil nejmenovaný veterán projektu MKUltra v knize Pátrání po Mandžuském kandidátovi z roku 1979 od amerického autora Johna D. Markse (*1943).

Ta vychází z 16 000 stran tajných dokumentů a popisuje aktivity CIA během Studené války (zhruba 1947–1991). Mohlo mezi nimi být i vložení zakódovaného povelu k vraždě do jedné velmi populární novely? Kdo chytá v žitě se dodnes prodalo přes 65 milionů, je to 16.

největší knižní bestseller v historii. A to je zároveň i poslední záhada: J. D. Salinger už nikdy žádnou další knihu nevydal a žil v ústraní až do své smrti v roce 2010.