Událost od začátku provázejí podivné okolnosti a těžko vysvětlitelné manévry, které vzbuzují podezření, že se děje něco nekalého.

A čím víc zavádějících informací vyplouvá na povrch, tím reálnějších obrysů získává na první pohled směšné nařčení, že ropná havárie byla kýmsi vytvořena záměrně.

V roce 2001 je dokončena stavba plovoucí ropné plošiny Deepwater Horizon, která později překoná hned několik rekordů.

V září roku 2009 se jí například podaří vyvrtat rekordní vrt hluboký přes 10 kilometrů, a dalšího, tentokrát však nelichotivého, prvenství dosáhne o sedm měsíců později.

Po explozi, k níž došlo 20. dubna 2010 vinou podcenění rizik při cementování vrtu a špatného vyhodnocení tlakové zkoušky, vzniká největší zamoření pobřežních vod ropnou skvrnou v historii Spojených států.

Podle konspirační teorie, která se k explozi vážně, prý byla ropná havárie zinscenována. Primárním cílem této akce mělo být vylidnění oblasti. Kdo na nehodě ve skutečnosti vydělal?

VSTUP ZAKÁZÁN!

Explozi na ropné plošině následuje požár, který se nedaří uhasit, a o dva dny později se Deepwater Horizon potápí. V té době je na plošině 126 lidí, 11 z nich se nikdy nenajde. Do Mexického zálivu okamžitě začíná unikat ohromné množství ropy.

O tom, kolik ho je, však společnost British Petroleum, která plošinu provozuje, mlží.

Podivné manévry provádí i americká vláda, která na místo posílá nejen národní gardu, policii a armádu, ale navíc i speciální zásahovou jednotku, která zasahuje v případě zvlášť nebezpečných zločinů, ale s ropnou havárií má pramálo zkušeností.

Už v prvních dnech katastrofy je zřejmé, že se někdo snaží cosi utajit. Novinářům je na pobřeží zapovězen vstup. Údajně kvůli zamoření. Z neznámého důvodu je jim však také zakázáno byť jen přeletět nad oblastí. Je snad na místě havárie něco, co by druzí neměli vidět?

VĚDĚLI O NEHODĚ S PŘEDSTIHEM?

Společnost British Petroleum nejprve uvádí, že do moře že uniká asi 800 tisíc litrů denně.

Když ovšem po několika týdnech dva nezávislé vědecké týmy upozorní, že čísla musí být mnohem vyšší, firma přizná, že je to ve skutečnosti 15 až 16 milionů litrů denně a ropu se stále nedaří zastavit. Záchranné týmy s ní bojují dlouhé tři měsíce.

To už však ropa nenávratně decimuje život na pobřeží. Byl to jen rozsah neštěstí, co mělo zůstat utajeno, nebo je za zvláštními manévry něco víc? Postupně vychází najevo, že kdosi z havárie podivným způsobem profituje.

Pozornosti neujde ani fakt, že vlastníci prosperující společnosti jen pár týdnů před nehodou prodávají velkou část svých podílů.

„Tony Hayward jen několik týdnů před neštěstím prodal 40 procent svého vlastnického podílu společnosti a vyplatil hypotéku na své sídlo v britském Kentu, aby se vyhnul ztrátám,“ upozorňuje například americký publicista Dave Hoghes. Předvídali snad, že se neštěstí blíží, nebo ho dokonce plánovali?

POBŘEŽÍ BUDE NAŠE

Zavádějící je také postup při likvidaci škod. Došlo totiž k použití činidla Korexit. To původně schvaluje americký úřad pro ochranu životního prostředí, ale záhy vláda po nátlaku vědců vyzývá k zastavení používání této látky a hledání náhrady.

Korexit totiž ropu neničí, pouze ji na sebe naváže a stáhne z hladiny ke dnu. Navíc je Korexit vysoce toxický a v kombinaci s ropou nebezpečnější než ropa sama.

British Petroleum tento fakt zcela ignoruje a mění tak pobřeží Mexického zálivu v mrtvou zónu, která se rok od roku rozrůstá. Tak to prý ale bylo v plánu!

Ropná společnost tu totiž chce vybudovat obří rafinérii, jenže pozemky jsou drahé a lidé se odmítají z oblasti vystěhovat. Po havárii ceny prudce klesají a tamní obyvatelé své domovy v zamořené oblasti opouštějí dobrovolně na vlastní náklady.

Byla tedy havárie plošiny Deepwater Horizon plánovaným krokem k vylidnění pobřeží, jak některé teorie tvrdí? A vyplatilo by se něco takového vůbec? Vždyť společnost British Petroleum musí za vzniklé škody zaplatit astronomické sankce!

PODLE SOUDU ŠLO O ZÁMĚR

Pokud jsou nařčení z plánování „havárie“ pravdivá, pak měla společnost British Petroleum předem připravený plán, jak se zbavit zodpovědnosti a sankcím se vyhnout. Vinu za vše totiž svaluje na ostatní.

Nejprve tvrdí, že selhání na plošině způsobilo náhlé uvolnění metanu z mořského dna, a po neúspěchu této obhajoby viní společnost Halliburton, která byla dodavatelem cementu během výstavby vrtu.

Právě nekvalitní cement je totiž z velké části důvodem, proč ke katastrofě došlo. O tom, kdo je za ničivý únik ropy zodpovědný, posléze rozhoduje soud.

Během procesu vypluje na povrch, že Halliburton měla původně dodat jiný beton než ten, který byl použit, ale British Petroleum na poslední chvíli objednávku mění a nechává si dovézt nevyhovující směs. Mohla být havárie skutečně zinscenována?

Soudce Carl Barbier pak dospěje k závěru, že únik ropy „byl důsledkem hrubé nedbalosti nebo záměrného jednání“. Jako hlavní viník je označena společnost British Petroleum a majitel ropné plošiny.

Podíl společnosti Halliburton na celé katastrofě je vyčíslen na pouhá 3 procenta.