Zhruba 30 km od Prahy se nachází bývalé královské město Slaný. Pokud se spolehneme na kronikáře Václava Hájka z Libočan, bylo město založeno již v roce 750 a to knížetem Nezamyslem. A titul královského města získalo Slaný od Václava II. kolem roku 1300.

A jak k tomu svému názvu město přišlo?

To když Holot, přítel zmíněného knížete Nezamysla, vyrazil na lov. Když se svou družinou zastavil u studánky, aby se osvěžil, zjistil, že voda v ní je slaná. V té době sůl byla cenným zbožím, které se dováželo, a proto se o tomto vzácném nálezu dozvěděl i kníže.

Brzy pramen obsadili solnaři, kteří ve velkém začali převařovat vodu a získávat sůl. Pramen se stal i místem častých šarvátek, ale po nějaké době však vyschl. Přesto po něm zůstal alespoň název města a jméno kopce, ze kterého vyvěral.

Dodnes se mu říká Slánská hora.

Pod Slánskou horou kdysi žil také poustevník, jménem Petr. V té době se i poustevníci živili různými řemesly. A Petr byl vyhlášeným zvonařem, který uměl odlévat nejlepší zvony v širokém okolí. Dozvěděl se o něm i pán ze smečenského panství, který si u něho hodlal objednat zvon.

Poustevník však pořadoval, aby mu pán dodal vlastní cín a měď. Informace o jeho proslulém umění se dostala až k smečenskému pánovi. Ten ho požádal, aby pro něj takovou práci vykonal. Petr sdělil, že potřebuje cín a měď.

Ten nakonec vykopal tyto materiály z rodinné hrobky. Takovéto jednání však nevěstilo nic dobrého, ale pán si nedal říci.

Zrovna v době, kdy se cín a měď tavily v jámě, navštívila Petra hraběnka s malým synem. Petr jim ochotně vysvětloval postup práce na zvonu. Malý synek využil chvíle nepozornosti matky a pustil se její ruky.

Zvědavě se rozběhl podívat na kraj jámy. Nadechl se však unikajících jedovatých plynů a spadl do roztavené lázně.

Zoufalí rodiče nový zvon nechali umístit do dřevěné zvonice, ale jeho hlas slyšeli lidé poprvé a také naposledy. Hrabě si při jeho zaznění připomněl bolestnou ztrátu syna a jeho zvuk mu drásal nitro. Proto vydal přísný zákaz, aby se již nikdy na něm nezvonilo.

Od té doby se mu začalo říkat „Němý zvon“.

Vyplnily se tak obavy lidí, kteří hraběti rozmlouvali vyplenění rodinné hrobky? Nebo to byla jen nešťastná náhoda? Těžko říci, ale cynické zacházení s mrtvými a rušení jejich klidu rozhodně nebylo nejlepším rozhodnutím.