Ve velkých keramických nádobách bublá vývar z lidského masa kořeněný šťávou z manioku. To nejlepší maso z nohou, paží a zad se peče na roštu. Tato hostina jihoamerických Indiánů Tupinambiů žijících v pobřežních oblastech dnešní Brazílie se nekoná kvůli hladu. Má rituální charakter…
Zdejší etnikum věří, že konzumací těl nepřátel na ně přejde jejich síla – zejména zdraví, rychlost a ostrý zrak. Mnohem zajímavější, než krvavá tečka za životem zajatce je ale fakt, že žije již rok s kmenem!
Má svůj dům, musí si vzít ženu nepřátel a ideálně s ní zplodit dítě. To je pak údajně zabito společně s ním!
Mučení plné lidskosti
Proč to všechno? Tito Indiáni věří, že porážka nepřítele má být komplexní. Nestačí ho zabít, je nutné zničit i jeho jsoucno, začlenit ho do kmene, eliminovat jeho minulost – a teprve pak může přijít na řadu rituální kanibalismus.
Muži i ženy tančí, k obvyklým bederním rouškám přibudou pláště a čelenky, šaman se navíc natírá pryskyřicí a obalí se v peří a kamíncích. Svědectví jezuitů mluví o „překvapivé lidskosti ve tvářích mučitelů“, kteří prodlužují umírání.
A naopak, protože je mnoho náboženských prvků sdíleno napříč kmeny, i oběť ví, že se musí i přes nesnesitelné utrpení chovat statečně, protože je pod bedlivým dohledem božstva.
Ofinka je „in“
Jejich těla pokrývá tetování, zejména muži nosí v propíchnutých tvářích kamenné a mušlové ozdoby. Ženy mají vždy ofinu.
Tak je popíše i německý voják a námořník Hans Staden (asi 1525–1576), který se načas stane jejich zajatcem a o úspěšném útěku napíše bestseller své doby.
Tupinambové, jejichž počet ještě v 16. století činil asi 40 000, po invazi bělochů umírají na zavlečené nemoci, jakými jsou spalničky, chřipka, či neštovice. Část z nich je povražděna, menší část asimilována. Původní etnikum již neexistuje. V Brazílii ale dnes žije asi 3000 míšenců.
