Astrologie na českém královském dvoře existuje, ačkoli naše představy o tehdejších „hvězdopravcích“ bývají dnes spíš podceňované a zkreslené.

V období vrcholného a pozdního středověku je astrologie nejenom intelektuální disciplínou, ale i součástí dvorské kultury a plnohodnotného rozhodování panovníků.

Hvězdy pro ně nejsou jenom noční ozdobou oblohy. Věří, že jejich postavení může odhalit vhodná data i možné osudy panování, a proto si králové a jejich dvořané najímají odborníky, kteří tuto vědu dokonale ovládají.

Na českém území se astrologie objevuje ve 13. století, ve spojení s kulturním vlivem západoevropských dvorských kruhů a raných univerzitních tradic. Plně se rozvíjí o něco později.

Na pražské univerzitě, založené Karlem IV. (1316–1378) v roce 1348, už se vyučuje astronomie i astrologie jako součást věd, tehdy ale ještě nejsou tyto dvě disciplíny oddělené.

Osobní hvězdopravce

O dvorských astrologických praktikách píší prameny v souvislosti s českým králem Václavem IV. (1361–1419), jehož dvůr měl i vlastní astronomicko-astrologické rukopisy.

Jeden z nich, Codex of Astronomy and Astrology of King Wenceslas, vzniká kolem roku 1400. Nejjasněji pak o osobní roli astrologů na dvoře svědčí Jan Šindel (asi 1370‒mezi 1455–1457), český astronom, matematik, lékař a Václavův osobní astrolog.

Působí jako profesor i rektor Univerzity Karlovy a radí panovníkovi při výkladu hvězd a výpočtu horoskopů. Astrologie na středověkých dvorech nefunguje samostatně, propojuje se s astronomií, medicínou i teologií.

Hlavní rolí astrologů se stává určovat příznivá data pro korunovace, sňatky, bitvy či jiné významné události, a to někdy i na základě zápisů klasických autorů a staletých tradic.

Určuje příznivá data

Podle autora knihy Praha astrologická Svatopluka Svobody považují astrologii na českém dvoře za významnou součást intelektuálního života:

„Astrologie byla po staletí chápána jako legitimní součást vědních disciplín a její praktické rady patřily k nástrojům, jimiž se panovníci orientovali v rozhodování ve věcech státních i osobních.“ Václav IV. má ve svém překlady arabských a hebrejských textů týkajících se postavení hvězd a jejich vlivu na lidské záležitosti a řídí se jimi možná ještě pečlivěji než jeho Karel IV. „Astrologické manuskripty Václava IV. – včetně iluminovaných kompendií a latinských textů – dokazují, že astrologie nebyla pouhou okultní hrou, ale intelektuální disciplínou, jež byla součástí královské knihovny a praxe dvora,“ dodává Josef Krása (1933–1985), historik specializující se na středověké rukopisy.