Hřbitov na Malé straně v Praze byl založen kolem roku 1680 a sloužil především jako hřbitov morový. Během let se stal také místem posledního odpočinku celé řady významných umělců a rovněž galerií zajímavých náhrobků.

Přesto nejnavštěvovanějším hrobem na Malostranském hřbitově se stal ten, na jehož náhrobku je vytesána ležící postava malé holčičky, Aničky Degenové. Té zde nikdo neřekne jinak, než „Svatá holčička“.

Podle záznamu v matrice se narodila v roce 1848, ale dožila se pouze tří let. Byla dcerou strážmistra Augustina Degena a jeho ženy, nádenice Anny.

Na jejím náhrobku se velmi často objevovaly obrázky s dojemnými přáními především dětí, prosící Svatou holčičku o pomoc. Jak k tomuto názvu malá dívenka vlastně přišla?

Byla to velice dobrosrdečné děvčátko. Ač sama z chudé rodiny, všichni ji měli rádi. Nikdy nezlobila, ale nezištně pomáhala všem, jak mohla, neboť to cítila jako svou potřebu. Proto bezelstně zvala domů nejen potřebné, aby rozdala, co mohla, ale zneužívali toho i podvodníci a zloději. Malé děvčátko si zamiloval i přísný hrabě z Velkopřevorského náměstí a také on začal po jejím vzoru pomáhat chudým a nemocným v době zlé epidemie.

Příčinou její neobvyklé srdečnosti a dobročinnosti bylo prý malé opomenutí v nebi. Když se tam rozdělovali duše pro ještě nenarozená miminka, tak dostala Anička omylem dušičku andělskou. A právě ta se pro malou Aničku a její rodiče stala pozemským břemenem, na které by čím dále více v životě doplácela. To uznal i Bůh a proto ji odvolal zpět do nebe. Stalo se to tak, že si jednou hrála v okně se svou panenkou, která ji vypadla z ruky. Ve snaze ji zachytit, vypadla z okna a zabila se. Všichni z okolí pro ni plakali a sám hrabě ji nechal vytesat náhrobek od sochaře Josefa Maxe (1804–1855).

Příběh holčičky s andělskou duší literárně zpracoval např. František Kožík (1909–1997) či Jakub Arbes (1840–1914).

Ale příběh měl údajně další pokračování. Jednou v hospodě zůstal pozdě večer jen starý bezdomovec. Když se ho hostinský chystal vyhodit, vyprávěl mu, co včera zažil. Bydlel v jedné opuštěné hrobce a nepohodl se s jiným kumpánem. Ten mu sebral deky a ještě jej pořezal. V noci ve studené hrobce trpěl, když tu vešla malá zářící dívenka v bílém rubáši. Uklidnila bezdomovce, utrhla kus rubáše a ovázala ránu. Stařec ukázal hostinskému zcela zahojenou jizvu a z kapsy vytáhl zakrvavený obvaz. Svěřil se, že občas z vyžebraných peněž kupuje na její hrob kytičky, protože kradené by se jí jistě nelíbily. Hostinský příběh holčičky také znal a bezdomovce pozval, aby se občas k večeru stavěl. Prý někdy něco jídla zbude.

A tak svatá holčička pomáhá i po smrti. Již jen tím, že především děti se měly se svým trápením na koho obrátit a proto zanechávaly vzkazy na jejím hrobě. Jistě v řadě případů se jim dostalo tímto prostřednictvím i jejich vyplnění.