Zvoní. Příliš dlouhá hodina na jedné z amerických základních škol na Long Islandu právě skončila. Za bouřlivého jekotu svých spolužáků ze třídy vychází také zhruba osmiletý chlapec jménem Antonio. 

„Jdeme si hrát na hřiště. Půjdeš s námi?“ zeptá se ho jeden z jeho kamarádů. „Hned jsem u vás,“ odvětí Antonio, ale místo toho se vydá na toaletu. Tam se postaví zády ke zdi a zadívá se smutně do země.

Stále se mu do hlavy vkrádají děsivé vize mrtvých lidí, kteří s ním chtějí komunikovat. Chlapec na chvíli zavře oči a snaží se svou mysl vyčistit od negativních pocitů. Když se mu to povede, rozeběhne se za svými spolužáky na dvorek…

Příliš těžké břímě

„Můj syn má úplně stejný dar jako já. Dokáže komunikovat s duchy. A spatřil jich už opravdu spoustu,“ říká Sandy, matka chlapce pronásledovaného přízraky. I ona je prý schopna navázat spojení se záhrobím. Na rozdíl od svého potomka však má patřičné zkušenosti.

„Antonio je na tohle ještě příliš malý. Je pro něj neobyčejně těžké se s tímto darem vyrovnat. Viděl například duchy mých prarodičů, a dokonce s nimi mluvil.

Dokázal naprosto přesně popsat jejich osobnosti, aniž by je někdy předtím potkal,“ vysvětluje Sandy. Jeho zážitky prozkoumá mimo jiné i současná americká spiritistka Theresa Caputo, která se podobnými případy dlouhodobě zabývá.

Vysvětlí chlapci i jeho matce několik způsobů, jak se vypořádat s jen obtížně zvládnutelnými emocemi, které komunikaci s duchy doprovázejí:

„Když s nimi například nechcete mluvit, nebo je vůbec vidět, je dobré si v mysli představovat obrázek zavírajících se dveří. Pak k vám nebudou mít přístup.“

Dar, nebo prokletí?

Navzdory svému paranormálnímu šestému smyslu působí Antonio jako zcela normální kluk. Miluje sport a chce se stát profesionálním hráčem baseballu, případně fotbalistou. Ve volném čase si hraje s kamarády, mimořádně rád má také horkou čokoládu.

Jen málokdo by do něj řekl, že vídá mrtvé lidi. „Skutečně jsem je několikrát spatřil. A také jsem s nimi mluvil. Ještě na to nejsem úplně zvyklý,“ uvádí Antonio.

Jeho matka Sandy má o něj velké starosti. „Je to dar od Boha, tím jsem si jistá. Ale i tak se o něj bojím. Nechtěla bych, aby si z něj kvůli tomu dělaly ostatní děti legraci. Nebo i dospělí.

I oni dokážou být pořádně krutí.“ V současné době nemá Antonio žádné závažnější problémy. Je zcela obyčejným chlapcem, který je podle všeho nadán určitou zcela nevysvětlitelnou schopností. Bude mrtvé lidi vídat až do své smrti?