Čas. Minuty, včera, odpoledne, loni, za týden, za rok, za pět minut dvanáct, deadline. Všichni to známe. Naše životy ubíhají lineárně od kolébky do hrobu, rozdělené do úhledných časových škatulek, které jsme pro ně vytvořili. Ale co když čas neexistuje?
Čas není vidět, ale jeho ubíhání je patrné z toho, jak stárneme a jak se vše mění, buď k lepšímu nebo k horšímu. Ale je čas skutečný, nebo je to jen iluze, kterou jsme si dobrovolně okleštili svoje životy?
Protože na světě existují lidé, kteří slovo čas vůbec nemají ve slovníku.
Budoucnost je do kopce
Prvním místem, kde je čas neznámým pojmem, je Papua Nová Guinea (v Oceánii). V pohoří Finisterre se nahází osada Gua, kde žijí lidé kultury Yupno. Když se jich zeptáte na události minulé nebo budoucí, budou ukazovat buď z kopce dolů nebo do kopce nahoru.
Jejich pojetí „času“ je těsně spjaté s řekou, která protéká kolem jejich vesnice – budoucnost je nahoru do koce, směrem k prameni řeky, zatímco minulost je dolů, kam řeka teče. Čas není lineární, ale má tvar řeky se všemi jejími zákrutami.
„Pro mnoho anglicky mluvících lidí je přirozené smýšlet o čase jako o přímce. Ale to je iluze. Nemusí to tak být,“ žasne jeden z vědců, kteří obyvatele Yupno studovali.
Co je to čas?
Na australském Yorském poloostrově (Queensland) se zase nachází domorodá osada Pormpuraaw, kde jsou velice zaujatí světovými stranami.
Když tu komukoliv ukážete na papíru udělanou tečku s tím, že to je dnes, a poprosíte je, aby ukázali, zítra, zabodnou prst na západ od tečky. Tady zkrátka čas plyne od východu na západ spolu se sluncem.
Minulost je na východě a budoucnost na západě.
A pak je tu kmen Amondawa, který žije tak hluboko v Amazonském pralese, že ho lidé objevili až v roce 1986. Ti slovo čas ani nemají ve slovníku.
Jejich životy se odehrávají v průběhu období sucha a období dešťů a nějaké „nadcházející“, „minulé“, „hodina“ nebo „rok“ jsou pro ně cizí slova.
