Více než 100 let trvá spor o existenci bytosti, jež se má vyskytovat ve východní Africe. Jde prý o cosi mezi člověkem a opicí! Zatímco výsledek této rozepře je v nedohlednu, domorodci mají jasno. Tvora nazývaného Agogwe nesmí nikdy rozhněvat. Mohl by si totiž přijít pro jejich hlavy!
Lesy afrického Simibitu zní ozvěna tamtamů, která nese dunivé poselství. Bílí muži s průvodci vyrazili na lov lidožravého lva a scházejí po jeho stopách až k údolí řeky Ussure. Je rok 1900 a výpravy na masožravou šelmu se účastní i kapitán William Hichens.
Z desítky přítomných bělochů je jediný, kdo pozoruje, že domorodci jsou neklidní. Problémem však není nebezpečné zvíře, ale samotná výprava k posvátné Ussure. To je totiž kraj, kde žijí tajemní ochránci pralesa nazývaní Agogwe…
Děsivé setkání
Hichens, který ovládá několik domorodých dialektů, se pokouší od průvodců dozvědět víc. „Agogwe, agogwe – malí zuřiví muži,“ dostává se mu jediné odpovědi. Vystopovat úkryt šelmy se skupině tehdy nepodaří a kapitán navíc v pralese zabloudí.
Když opře svou ručnici o kmen, aby se napil z potoka, uslyší zlověstné zafunění. Za jeho zády stojí podivný malý skřet, chlupatý mužík, člověku nepodobný. První popsané setkání s tvorem Agogwe dopadne pro Williama Hichense dobře.
Zmatený kapitán se vydá naznačeným směrem a po dvou dnech dorazí do vesnice domorodců.
Wembarové (místní domorodci–pozn.red.), kteří o zbloudění bílého lovce v údolí Ussure věděli už z tamtamového telegrafu, na Hichense hledí jako na zjevení. Jak to, že se vrátil?
Britský důstojník Cuthbert Burgoyne se ozve v roce 1938 s tím, že dalekohledem pozoroval čtveřici těchto lesních skřetů při lovu paviánů z paluby japonské obchodní lodi celou hodinu. A dosvědčí mu to celá posádka.
Další svědek, Heini Heidiger, zase popisuje „záchranu“ portugalského pytláka, který se v roce 1927 sám stal lovnou zvěří. Portugalský ostrostřelec si cvičil přesnou mušku a pálil po všem, co se hnulo.
Najednou se kolem něj údajně objevili podivní chlupatí mužíci, povalili ho na zem a pokoušeli se mu utrhnout hlavu. Podařilo se mu sice utéci, ale když na něj Heidiger narazil, nebylo mu už pomoci.
Mnoho zpráv o malých mužích
Kapitán William Hichens se rozhodne nenechat věci jen tak. Zahořklý posměchem veřejnosti sestaví svou „obhajobu“– katalog všech podobných vyprávění a příběhů. Mravenčí práce ho odmění:
zaznamená celkem na 110 takových událostí, které souvisí se spatřením Agogwe. Hned 36 z nich přitom pochází od velmi důvěryhodných zdrojů, například botaniků a zoologů. Všechna setkání s ochránci pralesa se překvapivě shodují:
1–1,2 metru vysocí tvorové s nápadně dlouhými předními končetinami, porostlí hustou hnědou, až nazrzlou srstí.
Anekdotická vyprávění z počátku 20. století nechávají soudobé zoology chladné. Jenže roku 1956 se s Agogwe údajně osobně setkává Charles Cordier, profesionální kreslič fauny a flóry černého kontinentu.
Záhadný tvor mu doslova „sedne na lep“, který malíř v lese nastražil, aby mohl zblízka malovat tropické opeřence.
Jiná evoluční větev člověka?
Domorodci v Kongu mu říkají Irizima (ale také Kitunusi, Chiruwi nebo Ngagia), v Zimbabwe ho znají jako Kilombabu, u Pobřeží slonoviny zase Sehite. Jméno Agogwe ale patří mezi nejrozšířenější už proto, že znamená doslova „malý zuřící muž“.
Ne ve všech afrických regionech patří mezi „aktuální“ mytické tvory. V Tanzanii ho znají jen z tradovaných legend, zatímco poslední záznam o pozorování z Konga je starý dva roky.
Tehdy se jedná o nález pozůstatků podivného tvora, kterého zastřelili a upekli nad ohněm povstalečtí vojáci. Kdo nebo co to tedy je?
Badatelé, kteří jsou schopni odhlédnout od dogmatických předsudků, soudí, že by se mohlo jednat o přežívající jedince rodu Australopithecus.
Tito pradávní předchůdci, či spíše slepá vývojová linie Homo sapiens, člověka moudrého, by však měli patřit mezi vyhynulé už nějaké dva miliony let!
Druhá oblíbená hypotéza se týká gibbonů. Tento druh primátů se běžně vyskytuje v Asii, ale z Afriky měli jeho předchůdci vymizet už před 30 miliony let. Tolik let evoluce však může nahrávat nečekanému vývoji nových druhů.
