Život na Špicberkách u severního pólu není pro bábovky. V létě tu slunce nezapadá, v zimě zase ani nevychází a ledních medvědů je tu víc než lidí. Ba co víc, v roce 1946 tu našli zřícené UFO. Nebo možná nenašli.

V roce 1946 na Špicberky přijíždí americký generál James H. Doolittle, protože se tu množí zprávy o jakýchsi přízračných raketách, co je lidé viděli na nebi.

Krátce nato už se to tu hemží námořníky, kteří odtud rychle odklízejí vrak havarovaného létajícího talíře, prý kvůli výzkumu.

Víc se o prvním havarovaném UFO na Špicberkách neví.

Mimozemský materiál

Na další havarovaný létající talíř narazí v roce 1952 norský kapitán Olaf Larsen během cvičení norských stíhaček. Náhodou se podívá dolů a uvidí ve sněhu ležet kovový disk o průměru skoro 50 metrů.

Později Larsen vypoví, že uvnitř toho, co vypadá jako kabina pilota, najde přístroje s ruskými nápisy, ale žádnou posádku.

Norský plukovník Gernod Darnhyl ale má krátce nato verzi o ruském pokusném létajícím talíři vyvrátit s tím, že neznámý letoun nepostavila „žádná země na této planetě.“

„Žádný odborník nepoznává použité materiály, buď proto, že je nejde nalézt na Zemi, nebo že jsou zpracované fyzikálními a chemickými metodami, které neznáme,“ doplňuje.

Dobře ututlaná nehoda?

Pak se do věci vloží ještě jihoamerická Uruguay. Podle jedněch jejích novin se totiž na palubě havarovaného létajícího talíře našlo hned 7 k nepoznání ohořelých těl a vzorky vody, která byla prý třikrát těžší než běžná voda na Zemi.

S postupem let se detaily o havarovaném létajícím talíři mění, jako když chameleon mění barvy, a co se stalo, je stále více nejasné.

Nakonec nad tím řada ufologů mávne rukou a označí to za výmysl. Je přitom možné, že přesně to lidé na vyšších místech chtěli, když nechali zveřejnit různé verze jedné události, aby zřícení mimozemského talíře ututlali?