Corpus incorrupti – tak zní latinský název pro jev nerozkládajících se těl mrtvých. Samozřejmě jsou zde myšlena nebalzamovaná těla, nikoliv záměrně vytvořené mumie. Jsou známy stovky případů, kdy tělo zemřelého člověka ani dlouho po smrti a uložení do země nevykazuje známky přirozeného biologického procesu tlení.

Kůže zůstává hladká, svaly nejsou typicky posmrtně ztuhlé, někdy je zachována dokonce i tělesná teplota a mrtvý vypadá, jako by jen spal. V takovémto výjimečném a těžko pochopitelném stavu je 130 let po smrti nalezena svatá Bernadetta Soubirous (1844–1879) z francouzských Lurd.

Stejně jako ona nepodléhá rozkladu ani po sedmi stoletích od své smrti svatá Klára z Assisi a další lidé. Podle církve jde jednoznačně o projev svátosti zesnulého a znamení od Boha, vědci však nabízejí i racionální vysvětlení.

Podle skeptiků se nejedná o žádný zázrak, ale pouhou přírodní konzervaci těla, k níž může docházet za jistých výjimečných podmínek v prostředí, do kterého je člověk pochován. Těmito předpoklady jsou třeba suchý a chladný hrob, znemožnění přístupu jakéhokoliv vzduchu, nebo přítomnost jistých chemických látek v těle nebožtíka.

V případě přírodní konzervace jsou ale vnitřní orgány mrtvoly významně změněny, což se u neporušených těl svatých neděje. Játra svaté Bernadetty si ještě 46 let po smrti zachovávají svou původní konzistenci, což v dobových záznamech udiveně potvrzuje i Dr. Comte, lékař, který prováděl ohledání těla po exhumaci světice.

JEDINÝ MEZI VŠEMI

Proč jsou záhadně neporušená nacházena nejčastěji těla nábožensky významných osobností? Vědeckou teorii o autokonzervaci ostatků za speciálních podmínek podkopává případ polského misionáře a mučedníka Andrzeje Bobola (1591–1657).

Tělo tohoto jezuity je exhumováno 40 let po jeho smrti a zjišťuje se, že je i po desítkách let stále neporušené. Jenže podstatou záhady je, že Bobola byl pochován v masovém hrobě a všechna ostatní mrtvá těla se rozložila.

Proč tedy jeho ne? Hraje zde roli jeho křesťanský život? Prostředí masového hrobu právě nenahrává přírodní mumifikaci, spíše naopak. Navíc, pokud by za celým zázrakem stála chemie, zůstaly by zachovány i mrtvoly ostatních pohřbených z Bobolova hrobu.

Jenže to se nestalo. Je tedy problematika netlejících těl mrtvých jen zarážející, ale vysvětlitelnou hříčkou přírody? Nebo jde o opravdový nadpřirozený jev, jenž má potvrdit, že někteří lidé jsou zkrátka vyvolení vyšší mocí?

Jitka Krulcová