Franz Trenck své současníky šokuje neuvěřitelnou odvahou, ale i strašlivou krutostí! Jeho život je plný ďábelského štěstí, několikrát zázračně unikne smrti. Ochraňuje ho jakási záhadná moc?
Z hořících českolipských domů vybíhají vyděšení židovští obyvatelé. Avšak mnohým z nich se život zachránit nepovede. Do města totiž počátkem prosince 1744 vtrhne nechvalně známá jednotka rakouské armády – panduři.
Vojáci s kulatými čepicemi na hlavách, červenými plášti na bedrech, a zahnutými šavlemi za pasem, připomínají divoké Osmany (tehdejší Turky). Chovají se však hůře než oni. Během čtyř válečných let zavraždí stovky civilistů z několika zemí!
Ani v severočeském městě neberou ohledy. Nemilosrdná soldateska kvůli majetku zabije víc než třicet dospělých osob, včetně rabína Jonáše Nathana.
A údajně také víc než patnáct dětí! Vrahy v uniformách vede svobodný pán Franz von der Trenck (1711–1749), známější jako baron Trenck. Proč se tomuto krutému muži záhadně vyhýbala smrt nejen v boji? Stály za ním jakési temné síly?
Proč měl z pekla štěstí?
Trenck se narodí v jihoitalském Regiu di Calabria jako třetí syn pruských Němců Johanna a Anny Marie Trenckových. Již jeho první minuty života má provázet neobvyklá událost. Miminko prý vypadá jako mrtvé. Ale porodní bába ho ponoří do vína a dítě ožije.
Synovi z důstojnické rodiny se smrt vyhýbá obloukem i nadále. Půlroční chlapec spadne do ohně, ale vážné popálení bez problémů přežije. Ve čtyřech letech se téměř zastřelí otcovou zbraní.
V mládí unikne smrti, když se pod ním prolomí led, a na dlouhé minuty spadne do mrazivé vody. Prý také vyskočí z rychle jedoucího kočáru těsně předtím, než vůz spadne do propasti. Vyhnou se mu i smrtelné infekční nemoci, jako neštovice, nebo tyfus.
Mohou být některé z příhod později „přibarvené“, či vymyšlené samotným Trenckem? A to kvůli jeho pověsti neohroženého válečníka? Nebo měl doopravdy z pekla štěstí?
Ďábel v lidském těle?
Šlechtic již od mládí disponuje nadprůměrnou inteligencí a nevšední odvahou. Ale i nadmíru ctižádostivým, cholerickým, krutým a lakotným charakterem.
Po vzdělání v uherské Šoproni (dnes Maďarsko – pozn. red.), a poté ve Vídni, dosahuje v pouhých sedmnácti letech důstojnické hodnosti. Po třech letech působení v rakouském pěším pluku ho však musí opustit. Důvod?
Neukázněné a, i na tehdejší poměry, kruté chování. Vysmívá se rozkazům velitelů, pro každou drobnost vyvolává rvačky a souboje. O pár let později se ožení s krásnou Josefínou von Tillier (1711–1737). K manželce se chová hůř než k otrokyni.
Nadává, šikanuje a bije ji, až žena nakonec zemře. Vyslouží si již tehdy přezdívky „Pekelník“, či „Ďábel“ vystihující jeho strašlivou povahu?
Patřil mezi nezranitelné jedince?
Když roku 1737 vypukne válka Ruska s Osmanskou říší (Tureckem), neváhá. S naverbovanými jezdci nabídne služby ruskému carovi. Jako zázrakem opakovaně přežije obklíčení i vražení kopí do břicha. Jindy se sám vrhne mezi Turky a přiveze několik useknutých hlav.
Dosáhne hodnosti kapitána, ale nakonec je odsouzen k smrti. Za vším stojí rvačka s nadřízeným. Trest je nakonec zmírněn na vyhoštění z Ruska. Jeho nejslavnější chvíle však nastává ve službách habsburské panovnice Marie Terezie (1717–1780).
Ve válce o dědictví rakouské (1740–1748) si jeho oddíl rychlých pandurů zpočátku vede výborně. Nebojácní jezdci často překvapí a pobijí zahraniční vojáky. Avšak panduři – původně chorvatští vrazi a bandité, jsou nedisciplinovaní.
Nejradši rabují, vraždí a kradou. K tomu je ostatně Trenck vybízí a kořist levně vykupuje. Ohromně bohatne a přežije i pokus o atentát z vlastních řad a explozi. Nakonec opět unikne trestu smrti.
Život končí v luxusním vězení na brněnském Špilberku, kde záhadně umírá. Patřil ďábelský šlechtic mezi těžko zranitelné, či snad dokonce nesmrtelné jedince, označované jako fexti, nebo upíři?
