Dnes už dospělý Chris C. si už není jistý, kolik let mu přesně bylo, když spánkové paralýze propadl naplno. Zpočátku se mu to neděje nijak pravidelně, jenže s přibývajícím věkem se z paralýzy stává každodenní horor, který chlapec nejen sleduje, ale i prožívá na vlastní kůži…

„Žiju dva různé životy,“ říká Chris. „Nejdřív mám tenhle život, kdy o tom mluvíme, je to napínavé vyprávění a pak jdu do práce. Ale když jdu večer spát, začne druhý život, se kterým jsem se nevyrovnal.“ Vzpomíná na jeden zážitek z dětství.

Spával tehdy na neobvykle nakloněné posteli, protože jeho máma pod ní schovávala plyšové hračky, které sbírala. Chris tak spal, skoro jako kdyby ležel na klouzačce. Kdykoliv však otevřel oči, viděl přímo na dveře od svého pokoje, které bývaly často otevřené dokořán.

A tak jednou v noci bezmocně sleduje, jak k němu do pokoje vstupují tři postavy. Vypadají jako oživlé stíny, jsou celé černé a bez rysů ve tvářích. Nic nedělají, jenom stojí u jeho postele a dívají se na něj.

V tu chvíli Chris uvěří, že jsou skuteční. Všechno je příliš reálné na to, aby to byl jen sen: „Tohle bylo poprvé, co jsem viděl „něco“, a došlo mi, že jde o víc než o poruchu spánku.“ Po jeho probuzení jsou ale stínomuži, jak těmto temným bytostem říká, pryč.

Vydrž, dokud se nezhroutíš

O nějaký čas později je Chris v noci opět svírán spánkovou paralýzou. Ale tentokrát se nemůže hýbat ani dýchat! Cítí, jak ho drtí obrovský tlak, jako kdyby se proti němu obrátilo vlastní tělo. Chris se snaží přemoci paralýzu a popadnout dech, což se mu nakonec daří.

Začíná tím období, kdy se bojí chodit spát a snaží se zůstávat vzhůru až do naprostého vyčerpání. Fyzicky se něco takového nedá dlouhodobě zvládnout, a tak Chris hledá způsob, jak projevy paralýzy zmírnit nebo úplně zastavit.

Nějaký čas mu pomáhá, když si nechá při usínání zapnutou televizi. Jenže netrvá dlouho a jedna televize přestává fungovat. Tak Chris přidává druhou. A pak třetí. Čtvrtou. A další a další, s hromadou televizí v bytě působí na okolí jako blázen.

Uvědomuje si, že tohle dál nepůjde, a všechny televize vyhazuje. Jako kdyby snad temné síly na tohle čekaly a chtěly se mu pomstít za to, že se pokoušel bránit. Příští paralýza je nejsilnější, jakou do té doby zažil, a nově se do ní propadá i několikrát denně. Chris svůj úděl přijímá a otevírá se dalším hrůzám spánkové paralýzy.

Přichází bolest

Ve snech věci chápeme jinak, mají svoji vlastní logiku. Proto je tolik fascinující naslouchat prožitkům obětí spánkové paralýzy. Chris vypráví, jak se jednou ve spánku ocitá v místě, kterému říká „jiný svět“.

Všude jsou spousty schodů. Chris se prochází a potkává svého jediného kamaráda ze základní školy, Dannyho. Jenže Danny není sám. Těsně za ním přichází i obrovský muž s výrazně zrzavými vlasy. Danny na Chrise ukáže a říká:

„To je on. Můžu už jít?“ Kamarád ho tam nechává samotného, zatímco ten obrovský zrzek dokola opakuje: „Ty mě znáš.“ Chris se snaží uhodnout odkud, ale na nic nepřijde. Pak celý ten „jiný svět“ rázem mizí a Chris se ocitá v nejhorší spánkové paralýze svého života.

Leží na posteli a nemůže se pohnout. Najednou se u jeho rozkroku objevuje kovová ruka se třemi drápy, jakou známe např. z automatu na plyšové hračky. Nekonečně dlouhou chvíli se nic neděje a pak se ruka znovu a znovu zuřivě zatíná do jeho přirození!

Chris pociťuje strašlivou bolest a konečně se probouzí, jenže se dál svíjí v agonii. Bolest ho drží i v bdělém stavu. Jde ještě o dozvuk snu? Je možné, že si jeho mozek neuvědomil, že už je zpět v realitě?

Nebo může spánková paralýza v pokročilejším stadiu způsobovat utrpení, i když už jsme vzhůru?