Rodinní příslušníci stojí u lůžka umírající matky. Čtyři z šesti účastníků však prožívají, jak je cosi zvedá do vzduchu a světlo v pokoji jim náhle připadá měkké a neurčité. Jedna z dcer křikne na svou sestru: „Podívej, tatínek je tady!

On si pro ni přišel.“ Je tato vize jenom reakcí mozku, který se snaží vyrovnat se smrtí blízké osoby? Nebo je důkazem posmrtného života a záhadného spojení blízkých osob s umírajícím?

Když americký psychiatr Raymond Moody (*1944) začíná zkoumat prožitky lidí, kteří prošli klinickou smrtí, vyvolá tím senzaci.

Mnozí pacienti shodně vyprávějí, jak se vznášeli nad svým tělem a sledovali operaci, nebo měli vidinu světelného tunelu. Moody v těchto svědectvích spatřuje důkaz existence posmrtného života a nazývá je prožitky blízké smrti.

Vědci však k jeho tvrzením zůstávají skeptičtí. Vidiny prý produkuje umírající mozek, který nám tímto způsobem chce zpříjemnit odchod na věčnost. Mají vědci pravdu? Jak je to ve skutečnosti?

Záhada sdílených prožitků smrti

Jestliže skeptikům pro prokázání existence duše nestačí svědectví lidí, kteří prošli klinickou smrtí, vytáhne na ně Moody další triumf. Jsou jimi takzvané zážitky sdílené smrti.

Jedná se o případy, kdy blízká osoba prožívá totéž co umírající, či vidí jeho ducha. Sám Moody se o tomto fenoménu poprvé dozvídá v 70. letech od své lékařky Jamiesen.

Ta se mu svěřuje s nevšedním prožitkem z chvíle, kdy se marně snažila oživit svou matku po zástavě srdce. „Náhle jsem se jakoby zvedala z těla a z výšky pozorovala scénu resuscitace,“ popisuje. Vedle sebe spatří vznášet se svou matku.

Potom v rohu pokoje uvidí jakýsi zlom v prostoru, z nějž vyzařuje světlo. Odtud vycházejí mrtví známí její matky. Světlo pohltí duši její matky i těch ostatních a všichni zmizí.

Pokud mají vědci pravdu a tyto zážitky vznikají pouze v důsledku chemických procesů v umírajícím mozku, jak je možné, že se podobné vize objevují i u lidí, jejichž mozek by měl pracovat normálně?

Agonie v přímém přenosu

Podle amerického psychiatra se v zážitcích blízké smrti objevují čtyři shodné prvky: mystická hudba, změněný prostor, sdílení záhadného světla a mlžný opar vystupující z mrtvého těla.

Někdy prý blízcí spatří, jak se duše umírajícího radostně vítá s mrtvými známými. Zážitky sdílené smrti však nemusí mít vždy tuto příjemnou podobu. Někdy jsou naopak příbuzní svědky hrůzného zápasu se smrtí.

O tom svědčí zážitek rodiny Josefa Majera z Prahy. Rodina vzpomíná, jak sestřenice prababičky snědla zkažené jídlo a na následky otravy zemřela. To však nebyl konec příběhu.

První noc po pohřbu se jejímu manželovi zdálo, že ho mrtvá volá a dusí se v příšerných mukách. Otřesený manžel ráno zašel za farářem a společně otevřeli hrob. V rakvi se jim naskytl hrůzný pohled. Nebožka ležela na břiše, zhroucená v křečích.

Ukázalo se, že její smrt byla jen zdánlivá. V rakvi se probrala a zoufale volala manžela o pomoc. Bohužel ten na její prosby zareagoval pozdě. Je tento strašlivý zážitek důkazem existence duše, nebo spíše schopnosti telepatie?