Boží spravedlnost na nás seslala dosud neznámou nemoc, jež se objevila L. P. 1493 v Barceloně.

Nejdříve bylo nakaženo město, pak celá Evropa a nakonec celý obydlený svět,“ stěžují si koncem 15. století španělští lékaři. S léčbou si nevědí rady a svým pacientům proto předepisují jed.  

Nákaza, které na přelomu 15. a 16. století podlehne starý kontinent, se jmenuje syfilis. Doktoři nad ní vrtí hlavou a uchylují se ke kuriózním léčebným prostředkům jako například netopýří krev nebo rozmělněné vnitřnosti žab.

Ty jsou sice nechutné, ale docela neškodné proti mnohem drsnější medicíně. Jedovatá rtuť sice krátkodobě ulevuje, ale způsobuje otravu, na jejíž následky pacienti mohou i zemřít. 

HRDLO PLNÉ BOLÁKŮ

V roce 1508 absolvuje německý básník Ulrich von Hutten (1488 – 1523), autor například pojednání o veršování, univerzitu v Lipsku a zřejmě právě tam nebo při svých dalších cestách do německého Erfurtu, Frankfurtu a Greifswaldu se během nevázaného studentského života infikuje syfilidou. Příznaky své nemoci později barvitě popisuje ve svém díle Morbus gallicus (Galská nemoc) z roku 1519. Líčí je tak, jak je vidí pacienti, což je z lékařského hlediska velmi zajímavé. 

„Celé hrdlo, jazyk i horní patro jsou plné boláků, jejich čelisti otékají, vypadávají jim vlasy a postupně vyměšují páchnoucí šlemy a výkaly, jež znečistí a nakazí, cokoli potřísní,“ popisuje stav, který dobře zná z vlastní zkušenosti.  

JEDENÁCT POKUSŮ O LÉČBU

Italský lékař a básník Girolamo Fracastoro (1478 – 1553) ve svém spisu De Contagione popisuje drastický předpis na léčbu syfilis: 

„Někteří nejprve navrší a smíchají styrač (rostlina – pozn. red.), červený sulfid rtuťnatý a oxid olovnatý, antimon, zrnka kadidla, tělo zahalí hořké výpary a tato strašná choroba je zničena.“ Dodává ale, že „léčba je nejen velmi drsná, ale je také zrádná, protože se dech v hrdle zastavuje a jen s obtížemi udržuje chorobou oslabený život.“ 

Proceduře se podrobí i Hutten, jak píše současný německý autor Eckhard Bernstein: „Jedenáct pokusů o léčbu, včetně tzv. ošetření mastí, během něhož měl vydržet 30 dní zabalený do ručníků v místnosti plné horkých par, selhalo.“ 

SÁZKA NA ZÁZRAČNÉ DŘEVO

Nic neúčinkuje a ve dne i v noci básníka trápí bolesti. Obrací se proto na své okolí s žádostí o radu. „Spáchej sebevraždu,“ pobídne ho přítel. Hutten odmítne, protože je přece křesťan.

Nakonec dá někdo Ulrichovi tip, že arcibiskupovi lékaři nabízejí novinku, která by mu snad mohla pomoci.

Jde o guajakové dřevo, dovážené z Hispanioly (současné Haiti). Břečkovitá kaše z dřevěných odřezků se přikládá na vředy, odvar pacienti pijí.

Efekt léčby, jež básník vyzkouší i sám na sobě a stane se jejím nadšeným propagátorem, je ale nulový. Nakonec Ulrich dožije na ostrově Ufenau na Curyšském jezeře, kde na zákeřnou nemoc umírá v pouhých třiceti pěti letech.