Po hrůzách druhé světové války se velké množství lidí vracelo zpátky do svých domovů, nebo alespoň do míst, kde dříve žili. Osud předních nacistických pohlavárů byl ale jiný. Pokud nezvolili dobrovolnou smrt, utíkali pryč do bezpečí.
Jak se jim to povedlo? Kdo z nacistických bestií unikl spravedlnosti?
Psal se rok 1945 a Německo prohrálo 2. světovou válku. Pro miliony lidí to bylo vysvobození, pro přední představitele nacistické říše už tolik ne. Tisíce válečných zločinců se ztratilo v poválečném chaosu, někteří zvolili dobrovolnou sebevraždu jako Adolf Hitler nebo Joseph Goebbels, jiní byli potrestáni během Norimberského procesu.
Existovala i skupina nacistů, která se rozhodla před spravedlností utíkat. K tomu jim měla pomáhat tajně založená organizace. ODESSA!
KRYSÍ STEZKY
Podle některých informací budoval spolek několik bezpečných tras, které se nazývaly krysí stezky. Po nich utekly i tak velké ryby, jako strůjce nacistického holokaustu Adolf Eichmann nebo osvětimský „anděl smrti“ Josef Mengele. Často získávali přechodný azyl ve Vatikánu, kde se ukrývali v jeho zdech i několik týdnů, než jim Červený kříž vydal na falešná jména pasy a víza.
CÍL: JIŽNÍ AMERIKA
Podle známého lovce nacistů Simona Wiesenthala vznikla skupina ODESSA v roce 1946. Někteří bývalí nacisté i experti mají zato, že ODESSA nebyla organizací jedinou. Údajně se jednalo o smíchání několika dalších skupin dohromady.
Nejaktivnější byla hlavně v poválečných letech 1947 až 1951. Představitelé nacismu se schovávali v Itálii nebo Španělsku. ODESSA jim také pomáhala se začleněním do nové společnosti Západního Německa, obstarávala bývalým členům SS nové identity, ale také finance.
Nacisté ale nejčastěji prchali do zemí Jižní Ameriky.
SPŘÁTELENÉ REŽIMY
V těchto státech byly v 2. polovině 20. století u moci převážně silné pravicové diktátorské režimy, které s nacismem sympatizovaly. Azyl Němci získávali hlavně v Argentině, kde vládl diktátor Juan Perón.
Útočiště jim poskytovaly i další státy, jako Bolívie, Chile, Uruguay nebo Brazílie. Těmto státům, včetně Spojených států amerických, se spolupráce s nacisty vyplatila. Němce najímali do svých služeb výměnou za ochranu a ničím nerušený život.
ÚTĚK PŘES VATIKÁN
Bezpečné útočiště nacházeli nacisté i v katolickém Vatikánu. Hlavní postavou se v tomto křesťanském státě stal římský biskup Alois Hudal. S jeho pomocí uprchli Adolf Eichmann nebo Franz Stangl. Svou pomoc při útěku nacistů po válce označoval jako akt charitativní lásky k bližnímu.
Hudal osobně vydával uprchlíkům falešné průvodní listy a vatikánské pasy. Díky němu uprchlo více než 1000 osob.
KDO PLATÍ POHODLNÝ ŽIVOT?
Nabízí se otázka, z čeho byla organizace financována, když Německu po válce nezůstalo skoro nic. Podle některých ji financovali především němečtí průmyslníci, výrazný podíl měli i někteří představitelé katolické církve.
Pohodlný život si nacisté platili i z ukradeného bohatství, které nashromáždili během války. Dodnes není uspokojivě vysvětleno, nakolik se Odessa podílela na konkrétních útěcích vysokých nacistických pohlavárů.
HON NA NACISTY
Ve stejné době ale existovalo mnoho lidí i organizací, kteří nechtěli nechat nacisty být kvůli všem spáchaným zločinům proti lidskosti a holokaustu. Snažili se je proto dopadnout a postavit před soud.
K nejslavnějším lovcům nacistů lze zařadit hlavně Simona Wiesenthala nebo manžele Klarsfeldovy. Do pátrání se zapojila také izraelská tajná služba Mosad.
SVEŘEPÝ LOVEC
Simon Wisenthal zasvětil skoro celý život vyhledáváním uprchlým nacistům. Kvůli svému židovskému původu byl během války pronásledován a prožil pobyt v několika německých koncentračních táborech. V roce 1947 založil v rakouském Linci středisko, kde začal shromažďovat informace o přeživších nacistech, jejich aktivitách, a především vlivu na veřejný život v západním Německu.
