Měří 18 metrů a každá z nich váží něco kolem 700 tun. Řeč je o Memnónových kolosech, o dvou majestátních sochách tyčících se v Thébské poušti proti městu Luxor.
Sochy původně zobrazují faraona a stavitele Amenhotepa III., ovšem staří Řekové jim začnou říkat Memnonovy sochy. Jméno dostanou kvůli svým tajemným vlastnostem po svém jmenovci.
Kolosy ze sebe totiž při východu slunce vyluzují zvuky připomínající pozdrav Memnóna své matce.
Zvuk je podobný drnkání na citeru nebo spíš vrzání přetržené struny. O svůj hlas ale sochy definitivně přijdou v roce 170, když je poničené po zemětřesení nechá opravit Septimus Severus (146–211).
Co ale bylo spouštěčem jejich podivného zpěvu? Italský badatel Peter Kolosimo připisuje zpěv složitému zařízení, které se díky čočce v ústech sochy dalo při východu slunce do práce.
Jiní se domnívají, že zvláštní zvuky měly na svědomí prudké teplotní změny, ke kterým při východu slunce dochází.
