Stroj času, teleportační zařízení nebo reaktor poskytující neomezenou energii. Vynálezy, které se často vyskytují ve sci-fi povídkách a filmech. Jenže i skutečný svět má své technologické výtvory, nad kterými zůstává rozum stát.

Možná jsou nenápadnější a méně okázalé, ale rozhodně neméně záhadné. Patří mezi ně i legendární oxfordský zvon. Opravdu funguje už 180 let?

Všechno to začíná u anglického kněze a současně profesora fyziky na univerzitě v Oxfordu Roberta Walkera v první polovině 19. století. Mezi učenci je toto doba velké touhy po poznání a mnohých objevů, které posunují limity lidského vědění.

Walker je na tom stejně, a tak se během svého života pídí po nejrůznějších zajímavých zařízeních a strojích. V roce 1840 se mu do ruky dostane jeho nejcennější a zároveň nejtajemnější úlovek.

To zařízení vypadá přitom celkem jednoduše – je to baterie navržená tak, aby poháněla zavěšenou kovovou kouli tam a zpět mezi dvěma malými zvonky. Nic složitého a nic, co by už v té době vyvolávalo nějaký bezbřehý úžas.

Jenže Walker si je i přesto jistý, že jde o naprosto unikátní výtvor, který jednou ohromí svět. Proč si to myslí?

Nekonečné tiché odbíjení

Podle dostupných informací vyrábí tento oxfordský elektrický zvonek, jak je zařízení později nazváno, londýnská firma Watkins and Hill, a to přímo pro Walkera. Součástí je i doprovodný lístek, na kterém stojí „nastaveno v roce 1840“.

Profesor si ho nechává sestavit, aby si experimentální formou ověřil, zda bude jím navržený způsob pohánění zvonku fungovat a zda by opravdu mohl fungovat velmi dlouho. Jeho předpoklady se záhy nejen vyplňují, ale jsou dokonce mnohonásobně překonány.

Zařízení totiž zvoní pravidelně po celý zbytek Walkerova života a nezastaví se ani s jeho smrtí. Naopak. Zvonek funguje po celé 19. století a následně i po celé století dvacáté.

Tiché zvonění se ozývá během obou světových válek, během studené války a funguje nadále i v novém tisíciletí. I dnes, kdy je baterie se zvonkem vystavena v oxfordských Clarendonových laboratořích, je stále funkční. Jak je něco takového možné?

Jak je to možné?

Otázku, proč vlastně Walkerovo zařízení, které je mimochodem zapsáno do Guinnessovy knihy rekordů, tak dlouho funguje, si pokládají úplně všichni. Návštěvníci laboratoří, studenti, zástupci univerzity a nakonec i vědci napříč obory.

Nikdo nedokáže říci, jak je možné, že strojek tak dlouho vydržel. O jeho fungování máme přitom celkem jasnou představu:

kdykoliv se koule dotkne zvonu, baterie do ní dodá malý náboj, také je koule následně elektrostaticky odpuzována a přitahována ke druhému zvonu. A tak se vše děje pořád dokola.

A ačkoliv energie je k pohybu potřeba málo, je nepochopitelné, že se jí dostává i po 180 letech. Napovědět by mohl přesnější rozbor baterií, jejichž přesné složení neznáme. Jenže ani to není možné – zařízení je chráněné sklem, které se vědci zdráhají odstranit. Mohli by tím totiž celý experiment narušit.

Možná si počkáme

Jak dlouho budeme na rozluštění záhady čekat? To dnes nikdo neví a spousta vědců upozorňuje, že by nás zvonek klidně všechny mohl přežít.

To ostatně přivádí mnoho lidí k myšlence, zda se náhodou Walkerovi nepodařilo nějakou relativně jednoduchou úpravou tehdy známé baterie objevit skutečné perpetuum mobile. Tedy stroj, který dokáže po prvotním impulsu fungovat už nekonečně dlouho.

Ačkoliv to zatím tak trochu vypadá, většina vědců o tom pochybuje a věří, že se časem baterie přece jen vybije. Přesto její zkoumání může být velkým vědeckým přínosem. „Oxfordská baterie nám dává cennou lekci pokory.

V jednoduchosti starších technologií se lze mnohému naučit a kořeny budoucích inovací jsou v robustních experimentech,“ píše indický publicista a inženýr Ravi Shankar Rajan. Je to přece jenom dosud neprozkoumaná stopa na cestě k nevyčerpatelné energii?

Údajná perpetua mobile

Fyzikální zákony jsou jasné a neumožňují existenci stroje vykonávajícího práci bez vnějšího zdroje energie. Přesto se našlo mnoho lidí, kteří věřili, že věčný stroj vynalezli.

Už ve 12. století navrhl indický učenec Bháskara II. kolo s paprsky naplněnými rtutí, které se mělo nekonečně dlouho otáčet. Ve skutečnosti se však časem zastavilo. Později se o perpetuum mobile zajímali i mnozí slavní učenci.

Údajně i český badatel Jan Amos Komenský (1592–1670) nebo italský všeuměl Leonardo da Vinci (1452–1519). Není však známo, že by někdo z nich uspěl.

Na začátku 19. století se svým strojem pochlubil Angličan Charles Redheffer a za jeho ukázku inkasoval velké sumy. Nakonec se ukázalo, že jde o podvod. I v současnosti se občas objeví někdo, kdo věří, že tajemství odhalil.

V roce 2006 měla prý věčný stroj na principu magnetismu vymyslet irská firma Steorn. Nedávno pak ukázali Rusové, že u nich je možné všechno – jejich úřad pro duševní vlastnictví zaregistroval patent na perpetuum mobile vynálezce Anatolije Ščerbatjuka.