Ztichlou chodbou se nesou pouze pravidelné kroky strážného a chrastění jeho klíčů. Zvuk, který všichni v celách z hloubi srdce nenávidí. Obchůzka přiděleného bloku probíhá jako obvykle a dozorce neočekává žádné problémy.
Náhle se ale zastaví a překvapeně sahák obušku u pasu. Z cely, kam před časem umístili známého mafiánského bosse za nepovolené držení zbraní, se ozývají zděšené výkřiky!
Hlídač neváhá a rychle hledá správný klíč. Během té chvíle křik utichá a znovu se ozývá v pravidelných intervalech. „Nech mě být, Jimmy. Zmiz! Jdi pryč!“ křičí ten hlas, který náhle vystřídá řev a prudké bouchání do zdí.
Když se konečně podaří odemknout dveře, naskytne se muži pohled na vyděšeného vězně choulícího se v rohu své vybavené cely. Není jim nikdo jiný než slavný americký mafián Al Capone (1899–1947). Co se mu přihodilo?
Přišla za ním jeho oběť?
Rozjíždí se vyšetřování. Přestože je věznice nemilosrdná ke všem vězňům, Al Capone je tak trochu výjimečný. Vyšetřovatelé věří, že by jim mohl dát cenné informace o kriminálním podsvětí, a jeho cela je tak výjimečně dobře zařízená. Jenže ani to nepomůže.
Vyděšený mafián je několik hodin neschopný pořádného výslechu.
Nakonec věznitelům prozrazuje, že se mu zjevil zkrvavený duch jeho mafiánského konkurenta Jimmyho Clarka. Toho Clarka, kterého nechal Al Capone spolu s dalšími zabít během slavného masakru na den sv.
Valentýna roku 1929. Historku mu nikdo z vyšetřovatelů nevěří. Jenže dnes už je zřejmé, že Al Capone nebyl zdaleka jediným, kdo v pensylvánské věznici spatřil přízrak…
Praktiky ze středověku
Východní státní věznice v pensylvánské Filadelfii byla ve své době jedním z nejděsivějších zadržovacích zařízení na světě. Šlo ostatně o první nápravné zařízení s úplnou izolací vězňů. To neznamená nic jiného než nulový kontakt vězňů s okolním světem.
Každý zadržený trávil 23 hodin sám v cele a jednu hodinu na malém dvorku s kápí na hlavě, to aby nemohl kontaktovat nikoho ve svém okolí. Žádné společné prostory, žádná společná práce, sociální vazby, nebo dokonce kultura.
Systém věznice byl nekompromisní a prohřešky trestal brutálními tresty, které připomínají spíš středověké mučení. „Vězni byli věšeni venku a poléváni vodou, dokud neměli kůži pokrytou ledem.
Jindy je zase přivázali ke speciální židli tak pevně, že se jim zastavil oběh krve do končetin a ty musely být často amputovány,“ popisuje strašlivé praktiky americká publicistka Laurel Dalrymple. Řada vězňů kvůli takovému zacházení zešílela. Chodí jejich duchové dodnes po chodbách věznice?
Pes odsouzený na doživotí
Postupem doby ve věznici přibývalo nadpřirozených úkazů. Prý tam strašili dozorci i vězni. Ačkoliv údajné setkání s duchem, které popsal Al Capone, je nejslavnějším příkladem, není ani zdaleka jediným. Blok číslo 12 měl děsivou pověst už na konci 19. století.
Téměř každou noc se v něm prý ozývaly strašidelné zvuky, nářek a úpění lidí. V bloku číslo šest zase byly několikrát pozorovány přízračné tváře vznášející se chodbami. V jedné z věží se údajně dodnes zjevuje duch strážného.
Říká se, že šlo o muže, který brutálně týral pacienty a který byl věznicí tak posedlý, že v ní zůstal i po smrti. Jeden z nejzvláštnějších příběhů pak hovoří o psovi jménem Pep.
Toho prý do vězení poslal na doživotí sám guvernér státu Pensylvánie za zabití jeho kočky. Sám guvernér ovšem tvrdil, že pes byl do věznice poslán jako maskot. Tak či tak, Pep v zařízení z neznámých příčin zemřel. Dodnes je prý na chodbách slyšet jeho štěkot.
