Nad tasmánským letištěm Western Junction jsou ještě zbytky ranního oparu. Kolem deváté hodiny dopolední opouští vzletovou dráhu čtyřmotorové letadlo De Havilland s 12 cestujícími na palubě. Nikdo z nich netuší, že jde o jejich poslední let.
Poslední známý kontakt s letadlem se ukusteční v 10:20, kdy se stroj blíží k pobřeží Viktorie. „Přes ostrov Rodondo…všechno je v pořádku,“ zní slova zkušeného pilota Gilberta Jenkinse.
Jenže do Melbourne, kam mělo letadlo namířeno, stroj nikdy nedorazí. Když je zřejmé, že se něco stalo, začne personál letiště burcovat úřady. Ministerstvo civilního letectví do oblasti posílá jiný letoun, který zahajuje pátrání.
Viditelnost je dobrá a je zřejmé, že za zmizení nemůže špatné počasí. Co se tedy stalo?
ŽÁDNÉ TROSKY
Pátrací akce se protahuje a výsledky nepřicházejí. Jako by se stroj zničehonic vypařil. Do Western Junction se dostavují vyšetřovatelé a zjišťují, že letadlo nevykazovalo žádné problémy a bylo ve velmi dobrém stavu.
Když o pár dnů později přichází zpráva o nalezení velké olejové skvrny nacházející se v moři poblíž trasy letu, většina lidí uvěří, že letadlo jednoduše spadlo do moře kvůli nějaké technické závadě.
Jenže nikde nejsou nalezeny žádné trosky a pátrání po nich je 23. října ukončeno. „Mnozí předpokládali, že pilot byl nucen přistát na hladině, načež se letoun rychle potopil, proto žádné trosky,“ uvádí tasmánský historik Reg A. Watson.
Jenže proti tomu stojí názor, že se tak mohlo stát pouze kvůli poruše všech čtyř motorů, což je extrémně nepravděpodobné.
Existují navíc zprávy, že pilot v jednom ze svých posledních hlášení hovořil o jakémsi bzučivém zvuku a pocitu, že slyší burácení jiného letadla. Mohl být jeho stroj sestřeln? Nebo šlo o jakýsi podivný únos?
