Povolání běžného městského kata v minulosti nebylo nijak atraktivní a obsahovala řadu omezení. Protože takový člověk byl současně považován za nečistého, musel bydlet za hradbami, nebo v domu, jehož stěny nesměly být společné s ostatními domky.
Pro ostatní lidi neměl stejné postavení. Například v hospodě měl oddělený stůl v koutě, třínohou židli a sklenici bez ucha.
I v kostele měl oddělenou lavici. Také okruh, z něhož si mohl vybírat ženu, byl omezen na podobnou profesi z rodiny kata či pohodného. Ostatně to byl další úvazek kata, starat se o očistu města.
Musel odklízet z ulic uhynulá zvířata, odchytávat potulné psy, zakopávat mršiny apod. Do běžné komunity tedy kat nepatřil, lidé se ho stranili a jak postupem času ubývalo hrdelních rozsudků, upadala i prestiž katovského řemesla. To byl i příběh posledního plzeňského kata.
Staňte se naším Premium čtenářem a odemkněte si tento i tisíce dalších skvělých článků.
Navíc od nás obdržíte i celou řadu hodnotných bonusů!
Zprávu ve tvaru "CTU CLANEK" odešlete na číslo 903 33 20.
