Dobrovolníci křížových výprav do Svaté země měli za účast v těchto kruciátách přislíbeno odpuštění svých osobních hříchů. To se jistě hodilo i pro samotnou křížovou výpravu, protože tyto válečné akce nebyly samozřejmě oproštěny od mnoha ukrutností. Patřil k nim i kanibalismus!

Kanibalismu se měli křižáci dopouštět při dobývání pevnosti Maarat v Antiochii (dnešní Sýrie). Psal se rok 1098. Zásobovací logistika křižáckého vojska nebyla dostačující. Šířil se hlad…

Dobytí pevnosti Maarat

První výprava křižáků, jejímž cílem bylo dobytí pevnosti Maarat, začala v červenci 1098. Důležitý strategický bod jižně od Damašku však bránila početná posádka. Křižáci byli odraženi. Po zbytek léta se tak křižácké vojsko zaměřilo na jiné cíle v okolí. Na podzim se ovšem k Maaratu vrací s odhodláním pevnost dobýt.

Ovládnutí pevnosti bylo nezbytné i vzhledem k tenčícím se zásobám potravin. V prosinci křižáci obsazují hradby, muslimská posádka se stahuje do vnitřního města a začíná vyjednávání o kapitulaci. Obránci pevnosti se vzdají.

Navzdory původním slibům zachování života jsou nemilosrdně masakrováni. Nastal rovněž rozkol mezi křižáckými veliteli ohledně další strategie. Zároveň se ukázalo, že sklady pevnosti neoplývají zásobami potravin, jak křižáci původně doufali.

Vařili dospělé pohany v hrncích…

Právě z tohoto období pocházejí svědectví o kanibalismu křižáků, kteří se měli uchýlit k pojídání mrtvých těl obránců pevnosti. Situaci popisují i kronikáři Radulph z Caen a Fulcher z Chartres. A jsou to opravdu děsivá svědectví:

„Někteří lidé říkali, že kvůli nedostatku jídla vařili dospělé pohany v hrncích, napichovali děti na rožně a hltali je grilované.“ Tyto zápisy však považují současní historikové za poněkud diskutabilní.

Připouštějí sice, že křižáci opravdu mohli v době hladomoru pojídat ze zoufalství i mrtvá těla nepřátel, odmítají však, že by za účelem kanibalského hodování byli zajatí muslimští vojáci i civilní obyvatelé města zabíjeni.

Pravdou totiž je, že takové hrozné obrazy by určitě byly součástí nejen kronik křesťanských, ale i muslimských. Podobné záznamy však od muslimských kronikářů zcela chybí.

Skeptici ovšem namítají, že v muslimských kronikách mohou tyto záznamy chybět z prostého důvodu: nebyl dostatek osobních svědectví, protože nebyl dostatek přeživších muslimských zajatců, kteří by o tom nějakému kronikáři vyprávěli.

Proč? Protože byli případní očití svědkové zkonzumováni.

Epilog

Někteří badatelé vymezují pro excesy kanibalismu po dobytí pevnosti Maarat pouze určitou část křižácké armády. V podezření jsou zejména tafurové, fanatičtí radikálové, kteří prosluli mnoha konflikty již v počátcích první kruciáty, kdy se armáda pohybovala ještě na evropském území.

Jednalo se o velmi těžko ovladatelnou a nevypočitatelnou část křižáckého vojska. Tafurové prosluli i mimořádnou krutostí.