Alespoň jednou za život si jím projde až 20 procent lidí. Přesto je stále velkou neznámou. Jde o iluzi, kterou nám na stříbrném podnose servíruje mozek, nebo se i v běžném životě dokážeme odpoutat od těla a bloumat vzdálenými krajinami i dimenzemi, kam živý člověk nevkročí?

Psychiatr s pochopením kýve hlavou. „Ne, mohu vás ujistit, že tohle schizofrenie rozhodně není,“ uklidní na konci sezení svého klienta, Roberta Allana Monroea (1915–1995). Pošle ho pro jistotu na vyšetření, zda nejde o začínající epilepsii či nádor na mozku.

Nepotvrdí se ani jedno. „Měl byste trochu zhubnout a nevystavovat se takovým pracovním stresům,“ poradí mu nakonec. Robert je zmatený, vždyť zážitky posledních měsíců rozhodně nelze označit za standardní.

Učí se, když spí

Robertovi je 43 let a živí ho svět reklam. Je šťastně ženatý, má dvě děti – a ve všech ohledech je ukázkou americké průměrnosti. Má jedinou podivnou zálibu. Experimentuje s učením ve spánku.

Jak? Když spí, „poslouchá“ magnetofonové pásky. Staly se snad právě tyhle pokusy odrazovým můstkem pro bizarní zážitky, které ho mají provázet po zbytek života? Začne to bolestí a vyústí v jedny z nejslavnějších zážitků mimotělních zkušeností (anglicky „out-of-body experience“, OBE).

Ruka prošla podlahou!

„Dostal jsem křeč, plížila se pomalu přes bránici až do hrudního koše. Ta bolest byla první indicií,“ vzpomíná Monroe. Tři následující týdny bude klid. „Seděl jsem v křesle a nemohl jsem se ani hnout.

Probíhaly mnou vibrace, ale za několik sekund přešly. Ty zážitky se následující týdny stále vracely.“ Muž se začíná bát o své fyzické i psychické zdraví. Odborníci však neobjeví nic. Zato Robert učiní jednoho večera fenomenální objev.

Jeho tělem ležícím v posteli opět zmítají vibrace. Aby odpoutal pozornost, zatlačí prsty do koberce. Jenže ruka pokračuje dál!

Ve stopách jogínů

„Najednou jsem věděl, co je pod podlahou,“ líčí. Příště již stísněně pozoruje od stropu dva lidi pod peřinou. Jedna je jeho žena, druhý on sám! „Někteří jogíni to umí, kdy se jim zachce,“ krčí rameny Robertův psychiatr při další návštěvě.

Monroe jen nevěřícně kroutí hlavou. „Nezůstávají jen u svého těla, pohybují se i v okolí,“ nabádá doktor Roberta k experimentování. Postrčí ho tak k nové kariéře. Robert Monroe se na další desetiletí stane „celebritou“ mimotělních cestovatelů.

Tři Místa, kam můžete cestovat

Monroe údajně objeví, že mimotělním cestováním se dá zavítat do tří „úrovní“. Pojmenuje je Místo I., II. a III. První je prý náš běžný svět, druhým je nehmotné prostředí, které lidská mysl komplexně zřejmě není s to pochopit.

Může jít o nebe, peklo a další podobná místa. Dá se tu dokonce narazit i na jisté bytosti, se kterými se Robertovi podaří navázat kontakt. A třetí místo? „Je téměř identické s naším světem. Jen se zřejmě vyvíjelo trochu jinak.

Nemají například elektřinu,“ přibližuje Monroe své toulky.

Pozor na šňůru!

Robert si vede podrobnou dokumentaci mimotělních výletů. 57,8 procent z nich se odehrává v noci. Ve Virginii dosáhne značného úspěchu, když otevře Monroeův institut aplikovaných věd, na americkém kontinentně zřejmě první velké středisko, kde se můžete naučit vědomě nechat duši putovat nezávisle na těle.

Své žáky upozorňuje na základní pravidlo: „Hlídejte si stříbrnou šňůru.“ Co to znamená?

Myslel jsem, že jsem mrtvý

Ačkoliv každý „pluje“ jinam a na teorii tří míst se s řadou dalších cestovatelů Monroe neshodne, některé aspekty mimotělního zážitku jsou stejné. O stříbrné šňůře referuje i Sylvan Joseph Muldoon (asi 1903–1971).

Syn spiritistky má k neobvyklým zážitkům vždy blízko. Na první výlet mimo tělo se vydá již ve 12 letech na táboře v americké Iowě. „Cítil jsem se bezmocně. Bolelo mě v zátylku a něco mě tlačilo nahoru. Za chvíli se mi vrátil zrak i sluch.

Plul jsem vzduchem nad postelí. S fyzickým tělem mě spojoval nějaký pružný kabel. Myslel jsem si, je po mně,“ líčí první zážitek.

Důkaz na dosah

Na mimotělní zkušenosti si chtějí posvítit i vědci. Doktor Charles T. Tart (*1937) z Virginské univerzity pozve Roberta Monroea k sobě do laboratoře. Napojí ho na přístroje a sleduje tep, mozkovou činnost i spánkové fáze.

Ve vedlejší místnosti je na polici pod stropem umístěno pětimístné číslo. Pokud ho ležící Monroe přečte, půjde o jasný důkaz mimotělního cestování!

Sporný výsledek pokusu

Sedm prvních pokusů končí nezdarem. Monroe přizná, že se mu ani jednou nepovedlo uniknout z tělesné schránky. K dispozici má poslední pokus. Údajně se mu podaří dostat se do inkriminované místnosti.

V té má sedět Tartova asistentka a hlídat, aby nikdo „fyzický“ nevešel a číslo nečetl. „Do místnosti jsem se dostal. Byla prázdná. Vyšel jsem dveřmi a asistentka stála na chodbě s nějakým mužem,“ převypráví Robert Monroe svou krátkou cestu.

Čísla ovšem nepřečte. Asistentka však přizná, že za ní přišel manžel. A Monroe ho dokáže popsat!

Objekt číslo dvě

Tart je zatím jmenován profesorem a vyučuje na Kalifornské univerzitě. Během přednášek najde nový pokusný objekt. Studentku, pro kterou jsou výlety duše každodenním chlebem. Pokud neuspěje ani s ní, bude považovat mimotělní zážitky za výmysl.

Papír s čísly tentokrát není v jiné místnosti, ale na poličce nad dívčinou hlavou tak, aby neměla šanci si je přečíst. Dívka v laboratoři spí, s hlavou napojenou na přístroje. Druhou noc zaznamená elektroencefalogram (EEG) podivnou mozkovou aktivitu.

Konečně se povede!

„Byla jsem venku. To číslo jsem ale přečíst nezvládla,“ přizná hned po probuzení studentka. O dva dny později, k ránu přístroje opět zaznamenávají tytéž impulzy. Dívka se ráno usmívá. „Bylo tam 25132,“ oznámí hrdě Tartovi.

Číslo sedí! Nadaná studentka zvládá své mimotělní výpravy jako lusknutím prstů. Mnozí jiní ale zažijí mimotělní zkušenost v nezáviděníhodné situaci. Považujeme za ni totiž i prožitek blízké smrti nebo třeba neplánovaný mimotělní výlet související s extrémní fyzickou aktivitou.

Víte o té tenisce?

„Nejpozoruhodnější případ jsem zažil u pacientky, kterou se podařilo zachránit doslova na poslední chvíli,“ vzpomíná doktor Melvin Morse (*1953) z washingtonského Seattlu. Žena vytržená zubaté z náruče se rozpovídá o tom, jak plula nemocnicí skrz zdi a celou si ji prohlédla.

„Nahoře na římse leží teniska, víte o tom?“ Lékaři se jen zasmějí. Jedna z lékařek však informaci ověří – a skutečně, na místě, kam není vidět ani zespod, ani z nemocničních pokojů, leží zapomenutá bota. Pacientka ji navíc věrně popíše.

Pravdu mohou mít obě strany

Lékaři a vědci se neshodují na procentu populaci, které si pocit mimotělního zážitku alespoň jednou v životě vyzkouší. Rozdíl ale není markantní. Hovoří se o 10 až 20 procentech lidí. Většina lékařů pohlíží na cestování duše s despektem.

Najdou se však i výjimky. „Vždycky záleží, z jakého úhlu pohledu daný problém nazíráte – zda z toho odborného, nebo obecného. Pravdu mohou mít obě strany, třeba se to váže ke kvantové mechanice,“ míní neuropsycholog Peter Fenwick (*1935) z londýnské Nemocnice sv. Tomáše.