V mlze Krušných hor, nad tichou obcí Mikulov, se otevírá nenápadný vstup do temnoty. Štola Lehnschafter není jen starý důl, je to podzemní svět, kde se šeptá o zmizelých lidech, podivných světlech i hlasech, které nikdo nedokáže vysvětlit.

„Slyšíš to?“ šeptá průvodce, když se skupina noří do chladného nitra štoly. Kapky vody padají do ticha a každý krok se rozléhá jako ozvěna minulosti.

Štola Lehnschafter leží na severním okraji Mikulova v Krušných horách, jen pár set metrů od dnešní civilizace, a přesto působí, jako by byla odříznutá od světa.

Pod zemí se rozprostírá labyrint dvanácti pater a kilometrů chodeb, které se ztrácejí v temnotě hluboké až 250 metrů.

Světla, i když lampy nehoří

„Tady se lidé ztráceli,“ zazní tiše. A není to jen legenda. Už od 16. století sem horníci sestupují za stříbrem, ale ne všichni se vracejí zpět. Na stěnách zůstávají vytesané letopočty i stopy po nástrojích, němé svědectví práce i strachu.

Někteří návštěvníci dodnes tvrdí, že zahlédli mihotavá světla hluboko v chodbách, kde už žádné lampy nehoří. Jiní mluví o zvláštním pocitu, jako by je někdo sledoval. A pak je tu ticho. Těžké, dusivé ticho, které prý „odpovídá“.

Podivně dlouhé stíny

„Nezůstávejte pozadu,“ varuje průvodce, když se chodba náhle zužuje. Strop se sklání a vzduch chladne. Tady dole má každý krok váhu a každé světlo vrhá dlouhé stíny, které se hýbou, i když se nehýbete vy. Možná je to jen hra mysli. Možná.

Ale když se ohlédnete naposledy zpět ke vstupu, napadne vás jediná myšlenka: Kolik příběhů zůstalo v téhle štole navždy pohřbených?